Druhá šance

Kapitola 14

„Vaše mysl se pomalu otevírá," zhodnotí moje vyprávění doktor Griffin.

„Jo, ale hlemýždím tempem," utrousím.

„Hlavně na své vzpomínky netlačte, mohlo by to proces ještě zpomalit."

„Co si myslíte o tom vysvětlení, které mi podal Garett?"

„Že Vás pozval na schůzku na základě popíchnutí od jeho kamarádů?"

Přikývnu.

„Důležité není, co si myslím já, ale jak to vidíte Vy?"

Zamračím se. „Tohle mi moc nepomáhá. Chci znát Váš názor."

„Jsem tu od toho, abych Vás vyslechl, a společně jsme se dopracovali kýženého výsledku. Můj názor na celou věc je irelevantní."

Frustrovaně vydechnu. „Dobře. Myslím, že...myslím, že...vůbec netuším, co si mám myslet," rozhodím podrážděně rukama. „Neříká mi celou pravdu, jsem si tím na devadesát procent jistá. Ale...možná se pletu. Možná mi celá tahle věc přijde tak šílená, že ve všem hledám něco, co neexistuje."

Doktor pokývá hlavou. „Možná."

„Skvělá odpověď, doktore," zamumlám si pro sebe.

„Toho chlapce, Kietha, jste nikdy předtím ve škole neviděla?"

Zavrtím hlavou, a když se zatváří překvapeně, vysvětlím mu to: „Ptala jsem se na něj Olive. Prý k nám přestoupil před pár měsíci."

„Nevíte, proč?"

Pokrčím rameny. „Jestli je pravda to, co říkal Garett, nebyla jsem jediná, komu drogy dal. Jestli mi je vůbec dal. V té vzpomínce jsem se necítila zneužívána. Alespoň si to myslím. Nicméně pokud říkal Garett pravdu, možná ho nějaká holka udala, nevím."

„Drogy mohou působit na náš organismus různě."

„Víte, kdykoli s Vámi mluvím, připadám si, jako bych probírala život někoho jiného. Někoho, koho vzdáleně znám, ale nic víc."

„Tyhle pocity jsou normální, Devlin. Jde o skutečnost, že se snažíme vstoupit tam, kde nás Váš mozek nechce pustit. Vše Vám přijde nové a neznámé."

„Takový je přece každý den."

„Nemluvím o Vaší budoucnosti, kde je zcela na Vás, jak se zachováte. Tohle byla Vaše rozhodnutí, která jste už vykonala a nepamatujete si je. Je v tom velký rozdíl."

Opřu si hlavu a zahledím se do stropu. Vím, že má doktor pravdu. Nemůžu srovnávat dvě odlišné věci, přestože rozhodnutí, o kterých teď mluvíme, jsou mimo moji pravou podstatu...nebo ne? Byl můj život jedna velká přetvářka a až Garett ve mně našel tu, do které se zamiloval? Miluje mě? Zatím mi to sice neřekl, ale třeba jen čeká, až mu to řeknu první já. Já na naši lásku zapomněla, on ne. Zní to celkem logicky. Měla bych mu říct, co k němu cítím.

„Na něco jste přišla?" zeptá se potichu doktor, který celou dobu sleduje můj soustředěný výraz.

„Miluju ho," zašeptám.

„Cože?"

„Miluju Garetta," zvednu hlas a zadívám se doktorovi do očí.

Překvapeně nadzvedne obočí. „Jak jsme se dostali k tomuhle?"

Mávnu rukou a na tváři se mi objeví úsměv. „Kdybyste mi viděl právě teď do hlavy, zjistíte, že tam všechny myšlenky zmateně pobíhají sem a tam."