Druhá šance

Kapitola 19

Garett zamrzne na místě. Neohlédne se, dál ke mně stojí otočený zády, proto si dodám odvahy a mírně mu za ruku zatahám. To ho donutí se ke mně otočit. Užasle sleduje, když ho krok za krokem vedu za závěs. Usměju se jeho ohromenému výrazu, volnou rukou se dotknu jeho tváře, a přestože je tma a sem tam problikává mírné světlo, vidím jeho oči tak jasně jako nikdy předtím. Stoupnu si na špičky, abych konečně ukončila tuhle hru. Chci Garetta znovu políbit a potřebuju to udělat hned. Poskočí mu ohryzek, jakmile mu dojde, k čemu se chystám. Jeho oči se vpíjí do mých, zatímco se sklání k mým ústům. Najednou se vedle nás ozve rána doprovázená dívčím zapištěním. Leknu se tak, že prudce odskočím, až zády narazím na dřevenou kulisu hradu. Zašklebím se a promnu si rameno, které jsem si narazila.

„V pohodě?"

Přikývnu, ale místo toho, abychom pokračovali tam, kde jsme přestali, mě uchopí za ruku a energicky vyvede ven z hradu. Neprotestuju, spíš ještě zrychlím, abych jeho dlouhým krokům vůbec stačila. Cestou přemýšlím, jestli jsem něco neudělala, co by ho mohlo naštvat, protože se u toho tváří nevrle. Jakmile ale vyjdeme na čerstvý vzduch, Garett se zhluboka nadechne a za okamžik se už opět usmívá, jakoby se nic nestalo. Dojde k lavičce vedle stánku s kávou a vyzve mě, abych se k němu přidala.

„Řekni mi něco o sobě," požádá mě.

„Co chceš vědět?"

„Odkud jsi?"

„Z malého města Burley, to je v Idaho."

„A jak se stalo, že jsi skončila tak daleko od domova?"

Neznatelně sebou trhnu, když vysloví slovo domov. „Vždycky jsem toužila někam, kde bude převážně teplo." A hlavně co nejdál od vzpomínek.

„Bydlíš s rodiči?"

Úsměv mi zmizí z tváře. Pomalu zavrtím hlavou a sama se chci zeptat Garetta odkud pochází on, ale překvapí mě tím, že mě chytne za ruku a stiskne. A tak mu něco málo ze svého života prozradím. „Vyrostla jsem v dětském domově."

Mírně se zamračí a tiše mě pozoruje. „Promiň."

„V pohodě," zkusím se usmát, ale moc mi to nejde. Vzpomínky na dospívání pro mě nejsou zrovna příjemné. Garett se na mě dívá tak starostlivě, že se neubráním tomu, abych nepokračovala: „Tátu neznám. Máma zemřela, když jsem byla hodně malá."

„Pamatuješ si na ni?" V jeho hlase slyším naléhavost, která mě udiví.

„Ano," odpovím upřímně a sleduju, jak se Garettův napjatý obličej uvolní, když pomalu vydechne. Chci se ho zeptat, proč ho zajímá, jestli si svoji mámu i po tolika letech pamatuju, ale nedokážu se přinutit tu otázku položit. Něco v jeho náhle poplašených očích mě odradí. A možná si jen přeju ho uklidnit, přestože netuším, co se děje, nebo se jen chci vypovídat někomu, kdo mě poslouchá, když řeknu: „Bylo mi sedm, když odešla. Byla nemocná, ale ve svých vzpomínkách ji vidím pořád silnou, bez jakéhokoli náznaku přicházející nemoci. Přestože si pamatuju i to zlé, snažím se na ni takhle nemyslet. Nezaslouží si to, chápeš?"

Garett skloní hlavu a chvíli o tom skutečně přemýšlí, než zašeptá: „Rozumím."

Odkašlu si, pak se trochu nervózně usměju a šťouchnu ho ramenem. „Opravdu se chceš bavit o těchto věcech na prvním rande?"

Jeho hlava vystřelí vzhůru. „Rande?"

Zarazím se. Zatímco cítím, jak celá rudnu, pustím jeho ruku a vyskočím na nohy. „Myslela jsem...teda...nemyslela jsem..."