Druhá šance

Kapitola 13

„Copak se stalo v Ráji?" zeptá se zvědavě Olive, když mě už druhý den od našeho rozhovoru s Garettem přistihne ležet v posteli a zírat do prázdna.

Zavřu oči, napočítám do deseti, ale jakmile je zase otevřu, zjistím, že moje kamarádka žádným záhadným způsobem nezmizela. Ne, stále stojí vedle mé postele a zírá.

„Nic."

„Jasně. Proto je z tebe chodící mrtvola?"

Přetočím oči. „Opět přeháníš."

Olive se posadí vedle mě. „Dev, co je?"

Povzdychnu si. „Mám dojem, že si Garett nepřeje, abych si vzpomněla."

„Jak jsi na to přišla?" vytřeští oči.

„Řekl mi to," ušklíbnu se.

Zamračí se. „Tomu nerozumím. Proč by ti něco takového vůbec říkal?"

Zasténám, protože mě začíná tento rozhovor dost unavovat. „Možná jsem na něj tlačila."

„Určitě to tak nemyslel," mávne rukou.

„Přestaň ho pořád omlouvat, Olive. Na čí straně vlastně jsi?" vyjedu na ni podrážděně.

Nadzvedne překvapeně obočí. „Ale?"

„Promiň," vyhrknu. „Už mi to trochu leze na mozek."

„Všimla jsem si," zabručí, když se položí vedle mě. „Dneska mám rande s Maxem, ale můžu to odvolat, jestli chceš."

„Rande?"

„No dobře...jdu k němu na pokoj. Jeho spolubydlící tam nebude."

„Jen si ho užij. Stejně bych teď nebyla dobrá společnice."

„Dev, jsi moje kamarádka. Musím s tebou zůstat v dobrém i zlém."

Uchechtnu se. „Díky...asi, ale trvám na tom. Chci být sama."

„Dobře," opatrně přikývne. „Kdyby sis to ale rozmyslela, stačí napsat a vrátím se za pár minut."

Kolem sedmé Olive odejde za Maxem a já zůstanu sama. Vím, že bych měla pohnout s učením, ale na šprtání nemám tu správnou náladu. Pustím si televizi, chvíli přepínám programy, ale nakonec ji se znuděným odfrknutím zase vypnu. Jediná další věc, která se nabízí, je spánek. Na ten ale nemám pomyšlení, proto na sebe nakonec natáhnu tepláky, obuju si tenisky a vyjdu ven.

„Kampak?"

Leknutím nadskočím, když zaslechnu Garettův hluboký hlas. Otočím se a uvidím ho opírat se o stěnu vedle hlavního vchodu. Není divu, že jsem si ho nevšimla, když sem vyšla dveřmi. „Co...co tady krucinál děláš?"

„Poflakuju se," pokrčí rameny a narovná se.

Přimhouřím na něj oči. „Hlídáš mě?"

Garett uhne pohledem. „Chtěl jsem jen vědět, jestli jsi v pořádku."

„Tím, že budeš stát venku, zatímco já jsem uvnitř, to těžko zjistíš."

Zasměje se. „Máš pravdu. Právě jsem mířil za tebou."

„No...já jdu zrovna ven. Takže...," mávnu na něj a obrátím se, abych mohla pokračovat v cestě. Netuším, kam mám namířeno, ale je to vlastně jedno. Kamkoli mimo tyhle čtyři stěny bude příjemnější.

„Můžu jít s tebou?" Garett udělá pár rychlých kroků, aby mě dohnal.

„Ráda bych byla sama," podotknu.