Druhá šance

Kapitola 25

Otevře ve chvíli, kdy se otočím k odchodu. Stojím za dveřmi Garettova bytu déle než deset minut, když mě konečně pustí dovnitř. Jakmile se střetnu s jeho pohledem, vytřeštím oči. Levé oko zdobí modřina, která se pomalu vybarvuje všemi barvami, zatímco spodní ret má napuchlý a rozseknutý. Ani se nemusím ptát, kdo mu to udělal. A od Olive vím, jak dopadl Kieth.

„Takže je to pravda," vydechnu.

Garett nechá dveře otevřené, odejde do kuchyně a prohodí přes rameno: „O čem to mluvíš?"

Beru to jako pozvání. Najdu ho sedět u malého jídelního stolu s hlavou v dlaních.

„Proč mi neodpovídáš na zprávy, ani nezvedáš telefony?"

„Potřeboval jsem něco vyřešit."

„Vím. Je toho plná škola." Jakmile zahlédnu Garettův výraz, vyhrknu: „Nikdo neví, kdo mu to udělal."

Jeho napjaté svaly se uvolní. „To je dobře."

„Garette...proč?"

Prudce vstane, až s sebou vezme židli, která se zaduněním dopadne na zem. „Chtěl tě znásilnit, De! Do hajzlu, když na to jen pomyslím, chce se mi ho znovu zmlátit!"

Zavrtím zděšeně hlavou. „Ne...jsem si jistá, že jsi to špatně pochopil."

„Do tý vody ti dal zasraný drogy," promluví přes zaťaté zuby. Slyším, jak vztekle drtí stoličky.

„Co?!" vyjeknu. „Jak to můžeš vědět?"

„Vím to."

„Jak to víš?"

„Přiznal se," vyštěkne.

V hlavě si přehraju celý večer nebo alespoň tu část, která mi zůstala v paměti. Chtěl mi donést drink. Vodu přede mnou otevřel, ale mohlo být povolené víčko a takhle to vypadalo, že je jen pozorný. Nabídl sám od sebe odvoz. Odešel nahoru. Musel vědět, že ho půjdu hledat, a tak mohl všem říct, že to byla moje iniciativa. Panebože! Jak si postupně uvědomuju, co se mohlo stát, kdyby tam Garett nepřišel, začíná mi být špatně od žaludku. Dám si ruku před pusu, abych to zastavila, a utíkám do koupelny, kde vyhodím i to málo, co jsem na obědě snědla.

O minutu později se zády opírám o vanu a snažím se uklidnit svůj žaludek. Garett dvakrát klepne na dveře a vejde s aspirinem a vodou, které mi podá.

„Na, zapij to."

„Díky," zašeptám.

„V pohodě?"

Přikývnu a hlavu opřu o chladnou keramiku. S povzdechem se posadí vedle mě.

„Proč to nevyšetřuje policie?" zeptám se.

„Jeho rodiče se o to postarali. Mají dost známých i na místech, kde bys to nečekala."

Pomalu si položím hlavu na jeho rameno, naštěstí mě od sebe neodstrčí. „Garette, moc mě to mrzí."

„Mě mrzí daleko víc věcí, De."

„Jaké?" zašeptám.

Zavrtí hlavou. „To teď není důležitý."

„Ty ale pro mě jsi důležitej. Miluju tě."

„Nezapomeň na to."

Zamračím se. „Proč to říkáš?"

„Možná přijdou chvíle, kdy mě nebudeš chtít vidět," prohodí.

Pochybuju, že ty chvíle někdy vůbec nastanou. Garett je nejdůležitější osoba v mém životě. Zavřu oči a užívám si jeho blízkost. Najednou cítím, jak mě bere do náruče a odnáší. Když mě položí do své postele a přikryje, ztratím ponětí o světě.