Smile, please (YAOI)

31. kapitola- Third person pov

Černovlasý chlapec, vypadající jako bez života se s nečitelným výrazem koukal na jeho plačícího přítele.

Jeho tělo bolelo. Hlava mu pulzovala. Všechen okolní zvuk byl ztlumený a jakýkoli pohyb mu způsoboval neuvěřitelné výstřely bolesti do celého těla.

Chtěl mu říct ať nebrečí, že bude v pořádku, ale neměl sílu. Vůbec žádnou. Jakoby ho i ta chuť snažení se opustila.

Menší chlapec mezitím vytahoval z kapsy telefon a začal vytáčet číslo sanitky. Přes slzy sice moc neviděl, ale i tak to nakonec zvládnul a ještě s koktavým hlasem nadiktoval adresu a co se stalo...Tedy...snažil se popsat co se mohlo stát. Popsal krev tekoucí z hlavy. Popsal střepy na zemi...a modřiny po jeho břiše.

Blonďáček odhodil telefon a zase začal jeho přítele povzbuzovat a namlouvat mu, ať je s ním, že to bez něj nepřežije. Že je láskou jeho života. Prosil ho, ať hlavně nezavírá jeho překrásné oči. Oči normálně plné lásky, nyní plné bolesti...smutku...

Černovláskovi se konečně dostavila potřebná slova a tak natáhl ruku ke tváři jeho přítele a potichu zašeptal ,,N-neboj se, ale...hlavně se prosím usměj" Jednoduchá prosba. Sedm slov. Tolik emocí.

Dal do toho tolik zbylé síly.

Blonďáčel nejdříve jen bolestně sledoval ležícího chlapce, ale potom nechal na své tváři vykouzlit ubrečený, křečovitý a vynucený úsměv, který stejně trval jen chvíli, jelikož starší upadl do bezvědomí.

Do sladkého...Však dlouhého bezvědomí.

,,Ne...ne...Dari, prosím"

Hysterický pláč se ozýval po celém domě, ne-li ulici. Blonďáčkovi ruce šmátraly po hrudi je přítele, až dva prsty skončily na jeho krční tepně.

Pulz pomalý a těžko zaznamenatelný.

Každý úder jeho tolik křehkého, poničeného, však laskavého srdce.

Z dály byla slyšet sanitka.

,,Dari...zůstaň tu se mnou lásko..."

Přestával cítit pulz...

Až tam nakonec nebyl...

×××××××××××××××
Ups?
Počkejte si na epilog. >~<
Heh...
Ještě nechce umřít...
Mám vás ráda zlatíčka <3
- Elis ♥~♥