Smile, please (YAOI)

11. kapitola- Vzpomínky

Thobias
Nějak jsem přežil nudnou školu při, které jsem nedával vůbec pozor. Přemýšlel jsem nad Dariánem. Skoro přestal mluvit, neusmívá se a jen tak sedí. Dnes máme odpolední vyučování, takže volnou hodinu. Na obědě se nezapojil do rozhovoru a ani holky ho nerozmluvili. Když se poté beze slova vypařil...naštval jsem se a to hodně. Potkal jsem Natali z naší třídy a mile se jí zeptal jestli Dariána neviděla. Celá červená zašeptal, že šel na střechu. Poděkoval jsem a vydal se za ním.

Darián
Je mi na nic. Ze sebe. Chovám se jak malej. Chudák Thobi je kvůli mě smutnej a je vidět, že se přemáhá aby na mě nezačal křičet. Rychle jsem se rozešel na střechu, kde vím, že nikdo jiný nebude. Seděl jsem na lavičce a koukal na město. Když v tom jsem uslyšel vrznutí dveří a tiché kroky.

Všechny schody jsem doslova vysprintoval. Vrazil jsem do dveří a pocítil chlad oproti tomu co bylo ve škole. Rozhlédl jsem se a spatřil mého černovláska. Pomalu jsem k němu přišel, obešel ho a sedl si mu obkročmo na nohy. ,,zlatíčko...copak ti je?" položil jsem si hlavu na jeho rameno.

Nepřítomně jsem ho objal okolo pasu a položil si hlavu na jeho rameno. Byli jsme schoulení do sebe, jako kdybychom si vše zlé protrpěli a teď se jen navzájem utěšovali.
Ale to zlé má teprve přijít...
,,Bojím se jak budeš reagovat, když ti to řeknu " zašeptal jsem a zavřel oči.

Lehce jsem se odtáhl tak abych měl čelo opřené o jeho ,,zkus to" jednu ruku jsem mu zacuchal do vlasů a začal se jimi přehrabovat.

Povzdechl jsem si ,,Žiji jen s otcem. Mamka mi před sedmy lety zemřela a dříve nejlepší otec světa se změnil na největšího tyrana. Ze začátku na mě jen křičel, občas přilétla facka. Stupňovalo se to na pěsti a kopance. Občas mě zbil i do bezvědomí. Teď je delší dobu klidnější a není skoro doma" řekl jsem co mi přišlo na jazyk a nějak nevnímal jestli to dává smysl.

Začalo mi to dávat čím dál větší smysl. Když jsem ho viděl první den, měl na tváři pár dní starou modřinu. Skoro nemluví, vypadá klidně, ale v očích má smutek. Objal jsem ho co nejpevněji to šlo ,,je mi to líto" do očí se mi vehnaly slzy.

,,,Nemusí být. Nemůžeš za to" setřel jsem mu slzičky a políbil ho na obě tváře. ,,Chceš něco dělat, nebo jen tak sedět? " zeptal jsem se a pousmál se.

Pokrčil jsem rameny a úsměv mu oplatil. ,,Můžeme tady zůstat...a třeba se mazlit" zavrněl jsem trochu perverzně a hned se mu vrhl na rty.

Do polibku jsem se usmál a začal jeho ústa plenit jazykem.

,,Ahh" zasténal jsem mu do rtů a snažil se vyhrát souboj jazyků...bezvýsledně.

Zajel jsem mu rukou pod kalhoty a začal ho hladit přes látku boxerek na zadečku.

Lehce jsem sténal a cítil jsem, že se usmívá. Chápal jsem, že by nejraději pokračoval dál, ale najednou vrzly dveře a mě se objevila husina, když se nám ukázal brunet, kterého Darča no zmlátil... s jeho úšklebkem.

,,Ahojky hrdličky" zavrněl slizce a začal se k nám přibližovat. Propaloval jsem ho pohledem, ale ten jeho spočíval na Thobíkovi, kterého jsem k sobě majetnicky tisknul.

,,Víš Thobi. My se sice neznáme, ale můj bratr tě zná...velmi dobře" ušklíbl se a já se na něj vystrašeně podíval... Ne to není on...nemůže. Prosím ne.

Za celou dobu jsem z Thobiho nespustil oči. Vystřídalo se v něm tolik emocí- strach, bolest, nenávist a bezmoc. Chtěl jsem ho za sebe schovat, ale on se mi vytrhl.

Rychle jsem se zvedl a nespouštěl z bruneta oči. ,,N-ne" šeptl jsem roztřeseně a vyběhl pryč ze střechy.

,,Co. Mu. Udělal?!" zavrčel jsem po tom co jsem ho chytnul pod krkem. ,,jen si s ním pohrál" zavrčel přidušeně a já mu jednu vrazil a rozeběhl se za Thobim.

Běžel jsem po shodech. Vše se mi kvůli slzám rozmazávalo a já skoro nic neviděl a pak pád...a černá tma. Jediné co jsem vnímal byli vzpomínky, které se mi objevovaly před očima.

Flashback
Mile a stydlivě jsem se usmál na bruneta předemnou ,,No víš...já tě miluju" vyhrkl jsem a sklopil pohled dolů. Jeho klasický milý a láskyplný výraz se změnil na úšklebek ,,A co bys chtěl slyšet...já tebe taky nebo co?" zasmál se a pak pokračoval, přičemž já od něj začal zaraženě couvat ,,Byla to jen sázka. Opravdu si myslíš, že bych se s tebou dobrovolně zahazoval" zakroutil hlavou a já narazil zády do dveří jeho pokoje. ,,No, ale, když mě miluješ...co si trochu užít" zavrněl a začal se ke mě přibližovat jako šelma ke kořisti...
Bolest, vzlyky, smích, bolest, utrpení, krev a bolest...to je to co si z toho večera pamatuju.

---------------------------

Ehm...ahojky...
Doufám, že mě nikdo nechce zabít. Opravdu se omlouvám, ale toto je důležitá součást děje...zvykejte si 😇
A co jak se máte? Jak se daří ve škole? Svěřte se mi :-*
Ohlasy potěší ^^
-Elis ❤+❤