Smile, please (YAOI)

27. kapitola- Sen

Darián
Venku se to každým dnem více a více kazilo. Šťavnaté a zelené listí, žloutlo. Zem chřadla a studila. Vítr přinášel severní mráz. Podzim tu byl v celé své kráse, přeci jen...ty barevné stromy, tak kouzelná krajina.

Ze mě, Thobiase, Katarine a Emy se stala nerozlučná čtyřka. Všude jsme spolu chodili, neustále jsme se scházeli na našich místech a nemohli jsme bez sebe vydržet.

A jak si mé pozorné oko všimlo, tak to mezi děvčaty nějak jiskří. Polibky na tváře a do vlasů, objetí ze zadu a 'nenápadné dotyky' se u těch dvou staly více a více častější.

To, ale předbíháme mému vyprávění ^^

Byla zrovna sobota večer, když jsme seděli na našem velikém gauči, popíjeli kakao, chumlali se do huňatých dek a sledovali jedinou 'zajímavou věc,' zprávy.

Místo reportérů zazněla cirkusová hudba a lidský smích.
,,Do města ----- přijíždí Cirkus a zábavní park Hatlapatla (neptejte se mě...). Můžete se těšit na zvířecí přehlídky, řetízkové kolotoče, autodráhu a mnoho dalšího!"

Thobias
,,Tam chci!" Zakřičel jsem s ostatními naráz. Zvedl jsem se do stoje, s nataženým prstem ukázal na televizi ,,Musíme tam" Vypadal jsem jako malé dítě, co nutně chce svou vysněnou hračku. Všichni začali natěšeně přikyvovat k souhlasu.

,,Zítra, tam bude narváno, tak tam můžeme jít v úterý po škole." Navrhl jsem stejně energickým tónem hlasu a celou vahou se opřel o nebohou Emu, která ihned začala máchat rukama v protest.

S úsměvem jsem všechny sledoval a skákaje mezi ně, jsme čapl po ovladači, přičemž jsem začal přepínat kanály...ale všichni známe dnešní programy. Nikde, nic nedávaj.

,,Můžeme si pustit DVdéčko" Promluvila Katarine s plnou pusou popcornu a ledabyle poukázala na skříňku pod televizí. Nad dobrým nápadem, jsem uznale pokýval hlavou a provokativně se zašklebil jejím směrem ,,Ty taky dokážeš myslet?"

Katarine
Se zamračením, jsem do rukou vzala polštář a nemilosrdně ho s ním mrdla do obličeje.

Povytáhl jsem nad nima obočí a z bezpečnostních důvodů si přisedl vedle Emy, která se jim tiše smála.

Chvíli jsme se pošťuchovali, jako malý děcka, dokud nás bolest břicha, způsobená smíchem, nedonutila vedle sebe jen klidně oddechovat.

Rukou jsem si protřel obličej a raději šel vybrat, co si tedy pustíme.
Andělé a démoni? Naaah...
Vetřelec? Nope...
Lesní duch? To za nic...
,,Co třeba Suicide squad?" Otočil jsem se na všechny, v rukou držeje na černo vypálené DVD...

,,Jako klidně" Mykl jsem rameny a s mísou popcornu v ruce, se pohodlněji usadil. Holky návrh odkývaly také.

Vše jsem zapl a nachystal. Dva skoky mi stačily k tomu, je všechny tři naráz zalehnout.

------
Po filmu
------

Jelikož bylo celkem pozdě večer, tak jsme šli všichni dadat. ,,Dobrou" Zakřičel jsem přes zeď do druhého pokoje, odkud se ozvala pouze jednohlasná, ospalá odpoveď.

Stáhl jsem ze sebe všechno oblečení a nahý skočil do měkkoučké postele. ,,Dnešní den byl...vysilující," zamumlal jsem a rukou si prohrábl své vlasy. Vzhledem k tomu, že Eminy prarodiče mají farmu, tak jsme tam dnes byli jezdit na koncích...jo...

Plácl jsem sebou vedle blonďáčka a obličej si překryl dlaní. ,,Líp, bych to neřekl," protáhl jsem se a následně se zachumlal pod peřinu.

,,Tak asi...dobrou" uchechtl jsem se velmi zničujícím podtónem, přičemž jsem si ještě přehodil jednu nohu přes mého přítele.

Mlaskl jsem a u toho si ho k sobě přitáhl ,,Dobjouuuu" Výskl jsem mu do ouška a do pár vteřin, upadl do hlubokého spánku.

------
Dream
(Protože nevím, co do této nudné kapitoly napsat)
------

Mé, černou látkou zahalené tělo, padlo k zemi. Po tvářích, mi kanuly horké slzy, mé dětské ruce se zatínaly v pěst. Vzpomínky se točily okolo mé dokonalé maminky.

Která...K-která.

Nový příval slz. Nové vzlyky. Nové rány, zasahující mé nevinné tělo, přímo do srdce.

Vrznutí dveří a mužná ruka mého tatínka, na mém rameni. Klekl si vedle mne a nadechl se k promýšleným slovům.

,,Dari..." Povzdych a mé srdceryvné zakvílení.

,,Prosím tě...neplač" Stočil jsem na něj svůj, bolestí zalitý pohled. Všiml jsem si zásadní věci...zaschlých cestiček od slz, na jeho tváři. Vždyť...vždyť jsem ho na pohřbu, brečet neviděl...j-je silný...

,,Prosím...usměj se" Přitáhl si mě do pevného, otcovského objetí.

,,V-Víš, že je teď na lepším místě. V místě, kde ji nic nebolí, kde ji nic netrápí a odkud na nás může dohlížet..."

Nevěřil jsem na nebe a peklo...Nikdy. Odtáhl jsem se, pohled pevně zabudnutý do země a prsty křečovitě zatnuté do stehen. ,,Jaké místo?" Tato otázka musela být vyslovena.

,,Tohle" Sladký úsměv a on si přitiskl dlaň, pravé ruky na srdce a svou levou dlaň, přitiskl na mou, nepravidelně se zvedající hruď.

------

Zděšeně jsem objal to černovlasé klubko, jemuž po tvářích tekly slzy a jenž se skoro, až 'agresivně' převalovalo v posteli. ,,Notak...zlato, tišééé" Šeptal jsem chlácholivě a kýval s ním ze strany, na stranu.

×××××××××××××××××××××××××××××××
Ayo ladies and gentlemen~

The new chapter is hereeee. Are you happy? Cause I'm...😆
So...Chci Vám poděkovat, za překonanou hranici 10 000 přečtení❤

Láskuju Váááás~
-Elis ❤~❤