Děsivé Příběhy z Ledničky

The Dog Man

Jeho tvář zkameněla. „Unést? Proč myslíš, že ty psi někdo unáší?" zeptal se skoro zoufale a chytil mě za rameno. Vytrhl jsem se z jeho sevření a utekl. Ohlédl jsem se. Šel opačným směrem, k lesu.

Šel jsem domů a řekl mámě, že se dneska Psí Muž divně choval. Uklidnila mě a řekla, ať si odpočinu. Šel jsem spát a zdály se mi noční můry o strašném kňučení, které přicházelo z lesů a bylo umlčeno zavytím tak silným, že bych přísahal, že mi zní přímo u uší. Trhnul jsem sebou a vzbudil se. Z okna jsem viděl postavu muže s pytlem přehozeným přes rameno. Otočil se, jako by věděl, že se na něj dívám a podíval se směrem k oknu.

Byl to Psí Muž.

Poslal mi rychlý úsměv a pak zamířil do lesa, pomalu, úmyslně a sebevědomě.

Pokusil jsem se znovu usnout, ale nezvládl jsem to. V hlavě mi visel obrázek Geoffova psa hnijícího v nějaké jeskyni nebo v lese nebo kdekoliv, kam je ten zvrácený člověk dával.

Musel jsem to vědět.

Napadlo mě, že jsem toho Geoffovi hodně dlužil. Zasloužil si vědět, co se stalo jeho psovi.

Proplížil jsem se dolů. Byla půlnoc, takže máma už bude spát. Tiše jsem si vzal bundu a boty a vyplížil se ven.

Byla jasná noc a měsíc mi poskytoval dostatek světla, ale nechtěl jsem riskovat, tak jsem si vzal baterku. Radši se ujistit, než aby se pak něco pokazilo, že? Vzal jsem si i kuchyňský nůž.

Znovu, lepší je si být jistý.

Šel jsem po cestě, po které šel do lesa i Psí Muž. Všiml jsem si, že tu není slyšet žádný zvuk. Jako by tu nebyla žádná zvířata, nic, jen kilometry stromů. Přišlo mi to skličující. Pokračoval jsem.

Nakonec, asi po hodině chůze jsem došel k starému domu. Původně byl bílý, ale polovina barvy byla sloupaná a odhalovala plesnivějící a hnijící dřevo. Na nešikovně vyrobené ceduli stálo „PsÝ Dúm". Když na to teď vzpomínám, hodně to připomínalo nápis na obálce.

Takže on byl za tím vším. Ten zvrácený hajzl chodil mezi námi, sdílel obavy o psy, které unášel a předstíral, že je náš přítel. Musel jsem vědět, co je za těmi dveřmi. Všiml jsem si, že jsou pootevřené a svítilo nimi světlo. Takže nebudu baterku potřebovat. Položil jsem ji a šel dál.

I když vnějšek byl vetchý, uvnitř to vypadalo v pořádku. Nebylo tam moc nábytku, ale nerozpadalo se to. Ve staré televizi běžel na Animal Channelu pořád o zvířatech. Zvuk byl zeslabený. Podíval jsem se na druhou stranu pokoje.

Byla tu spousta psích figurín a nějaké olejové barvy. Maloval je, aby vypadali jako psi, které vzal. Podivně kreativní na psychopata.

Rozhlédl jsem se po malé kuchyni. Jediné jídlo, které tu bylo byl poloprázdný pytel psího žrádla. Co tedy jedl? Mohl by jíst psy? Vystrčil jsem tu myšlenku z mysli. Všiml jsem si, že na zemi ležela miska.

Jen jedna.

Na tomhle patře nebyli žádní psi a byla tu jedna miska... mohl by... mohl by z ní JÍST? Ta myšlenka mě znechucovala. Co s tím mužem bylo špatně? Myslel si, že je napůl pes nebo něco takového?

Jeho oblečení leželo na gauči. Dobře. Musel už jít do postele. Jeho ložnice pravděpodobně bude nahoře. Takhle jsem mohl lehko prohlédnout sklep.

Když jsem se přiblížil ke sklepním dveřím, uslyšel jsem žalostné kňučení. Doufal jsem, že je to Sandy.

Zamířil jsem po nešťastně skřípajících schodech a uviděl něco, co rozhodně bude nejhorší pohled v mém životě.

Po zemi byly poházené psí mrtvoly a z krků měly vykousnuté kusy masa. Někteří z nich byli stáhnutí z kůže a jejich kožešiny visely vedle jejich rozkládajících se těl. Při pohledu na to jsem se skoro pozvracel. Smrad byl tak silný, že jsem ho cítil i na jazyku. Bylo tu pár psů, co byli pořád naživu, ale byli hodně podvyživení. Ostatní krváceli ze zadků. Až později jsem si uvědomil, že je znásilňoval. Jeden z nich byl černý pudl od souseda. Pořádně jsem se třásl. Podíval jsem se doprostřed pokoje a tam byl. Psí Muž ležel na hromadě kožešin úplně nahý, až na masku border kolie.

Byl pokrytý krví. Skoro jsem vykřikl a myslel, že je po mě, dokud jsem si neuvědomil, že spí. Sandy ležela vedle něho, v bezvědomí, připoutaná vodítkem, které držel v ruce. Ve chvíli, kdy mě psi uviděli, začali kňučet hlasitěji. Psí Muž sebou začal hýbat. Musel jsem být rychlý.

Připlazil jsem se k Psímu Muži, strčil do Sandy a probudil ji. Uviděla mě a začala mi olizovat tvář. Přeřízl jsem jí vodítko a vytáhl ji po schodech. Nevěděl jsem, kam teď půjde, snad do Geoffova domu, ale kdekoliv to bylo lepší než tady.

Za sebou jsem zaslechl vrčení.

Ne psí vrčení.

Lidské vrčení.

Otočil jsem se a zjistil, že Psí Muž je vzhůru a na všech čtyřech. Vyběhl jsem ze sklepa tak rychle, že by se i olympionik musel stydět.

Slyšel jsem ho za mnou, jak štěká, vrčí, bručí a vyje. Když jsem si pomyslel, že můžu zpomalit, ucítil jsem na krku jeho horký dech a musel jsem běžet ještě rychleji.

Nějak jsem se dostal na okraj lesa. Otočil jsem se na Psího Muže pořád na všech čtyřech. Masku už neměl, pravděpodobně ji ztratil, když běžel. Zavyl na noční nebe a pak odběhl zpět do lesa.

Omdlel jsem.

Vzbudil jsem se doma, v mojí posteli. Venku se blížilo poledne. Na jak dlouho jsem omdlel? Máma seděla na posteli vedle mě.

„Zlatíčko," zeptala se. „Co jsi prosím tě dělal v noci v lese?" Řekla to tak sladce, nevinně a mateřsky, že mě z toho bodlo u srdce. Během ubohého vzlykání jsem jí řekl, co se stalo. Řekla, že to bude v pořádku, že to řeknou jeho šéfům a už nebude moct být chytač psů. Geoffův pes prý doběhl domů a byl v pořádku, ale že jim musím říct, kde Psí Muž bydlel. Řekl jsem jí, že ji mám rád a ona mi přes slzy řekla to samé.

Na druhý den byl poslán hledací tým složený z policistů a majitelů domácích mazlíčků. Šli do lesa, zpátky do toho zpropadeného „PsÝho Domu", našli ho a uvnitř našli všechno, co jsem jim poslal. Možná tak pět z dvacet -pěti unesených psů se dostalo ven naživu. Tito psi byli brutálně znásilnění a zneužití tím monstrem.

Jediná věc, kterou nenašli byl Psí Muž.

Kontaktovali lidi, co ho zaměstnávali a ti řekli, že pro toto místo nebyl registrovaný žádný chytač psů. Pokud věděli, tak nikdy neexistoval. Nikdo neznal jeho jméno, tak jsme ho nikdy nenašli. Pokud vím, tak by Psí Muž dnes ještě mohl být venku.

Pravděpodobně je.

Jeden z důvodů, proč o tom vyprávím je, abych to dokázal překonat. Cítím, že když to napíšu, nějaký strach a deprese odtečou na tuhle stránku nebo něco takového.

Druhý důvod, proč tohle píšu... Nedávno jsme se s přítelkyní přestěhovali. Je to ta nejlepší holka na světě a má psa, kterého pojmenovala Tvrďák.

Jednoho rána jsem se vzbudil, přišel dolů a našel ji brečet na gauči. Zeptal jsem se jí, co se děje a ona mi řekl, že Tvrďák musel v noci utéct. Divné bylo, že si nepamatovala, že by ho večer dávala ven.

Srdce se mi zastavilo a tvář mi zkameněla. Zeptala se, co se děje. Neslyšel jsem ji. Došel jsem ke schránce a zkontroloval ji.

Nic.

Ulevilo se mi. Snad někdo viděl Tvrďáka utíkat a poslal ho do útulku nebo na nějaké podobné místo. Možná ho srazilo auto. Ta myšlenka mi rvala srdce, ale bylo by to lepší než to, co by mu udělal Psí Muž.

Vrátil jsem se domů a uvědomil si, že jsem si zapomněl nasadit brýle. Vrátil jsem se do ložnice a už plánoval strategii, jak budeme Tvrďáka hledat, když jsem to zahlédl.

Na nočním stolku ležela obálka.

http://creepypasta.wikia.com/wiki/The_Dog_Man