Do hlubin

35. Prapodivné setkání na osamnělé lavičce

Robert nejspíš vycítil můj pěkně nakvašený pohled, kterým jsem se ho snažila propíchnout a otočil se na mě.

Což mě ani trochu nepotěšilo, protože místo toho aby se na mě podíval, aspoň trochu ublíženě, se na mě podíval se spokojeným výrazem.

Spokojený.

SPOKOJENÝ.

To by už i idiotovi došlo co se děje.

Rovnou by ho to do obličeje vyloženě fláklo. No tak, zdvižené koutky, žádné svraštěné obočí, dokonce i vrásky kolem očí, který Robert měl jenom když byl jenom ve fakt, fakt dobrý náladě?

Tohle musí přestat.

Rozhodla jsem se zakročit. Tedy promluvit na toho nejzranitelnějšího člena skupiny, který neumí nic předstírat, protože vždycky nekontrolovaně zrudne.
Můžete hádat třikrát.

,,Olivere, můžeme si něco vyjasnit?"
začala jsem přátelsky. Než promluvil Robert si odkašlal.

,,Hmm, no co potřebuješ, Claire, vyjasnit?"

,,Hele, sice je hezký, jaký pěkný divadýlko tady hrajete,"  podívala jsem se na Madeline a Erika, jestli náš rozhovor sledují, ale přesně jak jsem předpokládala, věnovali všechnu pozornost sobě navzájem. Rychle jsem uhnula pohledem, protože mě nepříjemně píchlo u srdce.

Takhle bysme to mohli mít s Robertem.

Naklonila jsem přes stůl, aby moje slova měla věští váhu.

,,Ale tobě to moc nejde." Robertovi zrudly uši.

,,Já, já.." začal koktat.

Já jsem na to nic neřekla jenom jsem se stáhla zpátky a tvrdě dosedla na židli.

,,Já," zkusil to znova Robert. ,,Claire, já za to nemůžu, já si to nevymyslel....."

Robert se úplně přestal usmívat a stisknul si ztrápeně kořen nosu.

Po chvilce ticha ze sebe tiše dostal:

,,Pojď, vyjasníme venku, ok?"
Vážně na mě upřel ten zatracený oříškový pohled.

Okamžitě mi zrosolovatěly nohy.

To po mně teď nemůže chtít, vždyť ani nevstanu! 

Nakonec se mi to nějakým zázrakem povedlo.

Nebylo to moc elegantní, ale to nebyla celá moje existence.

Madeline si vůbec ničeho nevšimla, pouze se přiblížila svým obličejem k Erikovu.

Ten se také zdál poněkud nepřítomný, tak jsem se vratce vydala za Robertem, který energeticky dupal k venkovnímu sezení na romanticky vyhlížející zahradě.

Byla vážně moc hezká, všude samé keříky, kvetoucí kytičky a hlavně ty malý instagramový světýlka.

Ale co mě nejvíc překvapilo bylo, na to jak moc pěkně vyzdobená, že tam skoro nikdo nebyl.

Pouze dva páry, jedna starší paní a moje maličkost s Robertem.

Ten si vybral malou lavičku pro náš důležitý rozhovor.

Posadila jsem se vedle něj v uctivé vzdálenosti, která se ani trochu nehodila pro kamarády (tedy pokud váš kamarád opravdu hrozně nezapáchá), spíš pro úplně sobě cizí lidi.

Robert se ke mě trochu šoupnul, já si skřížila nohy a složila ruce do klína.

Nejvíc mě překvapilo, když Robert položil ruku mezi nás na lavičku. Málem jsem z toho měla nervový zhroucení, ale naštěstí Robert začal něco plácat a já jsem se mohla přestat soustředit na tu pošahanou ruku mezi námi, která tam ležela, jako kdyby vybízela tu mou aby po ní šáhla.

Robert si odkašlal.

Rychle jsem se probrala z chvilkového snění, o tom jaké to bylo mít svoji ruku v té jeho a podívala se přímo do Robertových oříškových očí.

A pak se to stalo.

Hehehe. Tak je tu další co nejvíc rychle sepsaná kapitolka. Momentálně, jsem teď na chatě, kde není wifi, ale píšu o sto šest, abych to konečně, KONEČNĚ, dopsala a prostě dokončila. Čili, mám spoustu (asi 3 :D) kapitol, ale přijde mi blbý je vydat všechny najednou, (ikdyž jsou jenom 3) takže teď vydám jednu a až se někdy zase dostanu domů, vydám další, ikdyž fakt nevim kdy to bude. Je možný, že tam bude spoustu chyb, a když jsem si teď četla ten příběh celej od začátku, je jich tam hodně. A dost pitomý gramatický chyby. No musim to opravit, ale k tomu se asi nikdy nedostanu, takže se velice omlouvám, ale je mi to nějak jedno. Klidně dejte vědět, jestli máte nějaký připomínky, jinak jako vždycky děkuju za votes a doufám, že ten příběh není moc blbej a aspoň trochu se někdy v nějaký části zasmějete. Takjo, banzáj.
Chalapenjo.