Do hlubin

19. Čaj a sušenky s kamarádkou

Otočila jsem se s myšlenkou, že mě už nic nepřekvapí, ani kdyby za mnou stál jednorožec převlečený za dinosaura, se svítivě oranžovým beďarem na nose.

Vůbec mě nenapadlo, že by za mnou mohla stát ona.

Moje nejlepší kamarádka Madeline.

Byla jsem už z těch neuvěřitelných překvapení celá unavená, že jsem se ani nelekla, vlastně jsem se ani nijak netvářila.

Zvedla jsem se do sedu s pohledem upřeným na spícího Roberta.

,,Pffff."

Vydechla jsem a posunula jsem ji brýle víc ke kořenu nosu.

,,Ehm." Začala Madeline, ale přerušila jsem ji mávnutím ruky.

,,Už mě to unavuje, víš?" Šeptla jsem, pořád otočená k Madeline zády. ,,Tohle není fér. Já bych chtěla zase zpátky."

Námitla jsem a otočila se k Madeline.

,,Nemůžete prostě."

Zajíkla jsem se. S Madeline, stejně jako s Catty, bylo něco špatně.

To s Catty dopadlo aspoň dobře.

Madeline vypadala jako kdyby byla jenom plastová panenka, kterou někdo strčil na chvíli do mikrovlnky, pak na chviličku strčil do táboráku, aby chytla ten správný ideální očouzený odstín, a pak ji chtěl za velké peníze prodat, za originalitu.

Jedno Madelinino oko bylo nenápadně posunuté trochu níž, ještě strašidelně šilhalo, nos měla grotesně taky posunutý na stranu, pleť ožahlá, a ruce zahalené v dlouhých rukavičkách, zbytky jejích modrých vlasů stáhnuté do drdolu na týlu.

Byla prostě nechutná. Nemohla jsem se udržet a vykřikla jsem. Madeline sebou cukla a nahnula se ke mě, Robert se pomateně posadil a já jsem odběhla a vyzvracela jsem se do keře.

Robert za mnou po deseti minutách přišel s úmyslem mi pomoct, ale jak krčil nos a snažil se taky nezvracet, bylo mi ho líto víc než sebe.

Opatrně jsem si vymotala šátek z hlavy, utřela jsem si s ním pusu, a zahodila jsem ho někam daleho ode mě.

Stejnak smrděl.

Robert mi nabídnul rámě a začal se pokoušet konverzaci.

,,Takže... Ehm..... Jak se máš?"

Vykoktal.

Nevraživě jsem se na něj podívala. Neměla jsem sílu mluvit. Zaprvé jsem nedávno zvracela, smrdělo mi z pusy a bála jsem se že začnu zvracet znova, protože jsem nemohla vymazat z mysli obličej Madeline.

,,Jo, aha promiň." Pochopil Robert. No, konečně. ,,No, víš, teď jdeme na dýchánek, a tam ti dám nějaký šaty a můžeš se tam najíst a"

,,A co Madeline?" Zeptala jsem se. Robert se ode mě trochu odtáhl.

Takže mi vážně smrdí z pusy.

,,Kdo? Myslíš kloboučnici, ne? Víš její obličej, je zvláštní, ale za chvíli si na něj....Nebudeš znova zvracet, ze ne?" Nechápavě jsem se na Roberta podívala ,,Nejsme už tady?"

Dlouhý bílý stůl posetý jídlem, které vypadalo až moc lákavě a neuvěřitelně dokonale, že jsem málem slintala.

Ne málem.

Já jsem slintala.

Jenom jsem si to uvědomila a zavřela jsem pusu.

,,Ach, kloboučnice." Vzdychl Robert. ,,Ty vždycky tak příjemně překvapíš."

Zpoza stromu nenápadně vykoukla Madeline. Přes obličej si dala šátek, jedině oči vystrašeně hleděly na mou maličkost.

Opatrně cupitala směrem k nám s balíčkem v ruce.

Vrazila ho Robertovi do ruky a věnovala mu malý úsměv.

,,Promiň." Promluvila.

Bylo až děsivé jak zněla přesně jako Madeline.

,,Nevěděla jsem že se tak vyděsíš. Vůbec mě to nenapadlo. Stejně tu nejsme, tak co." Pokrčila rameny.

Chtěla jsem se zeptat, jak to myslela, že tu nejsme, ale Madeline pokračovala.

,,Roberte, to jsou šaty pro Alenku, jinak pojďte si dát čaj a sušenky."

Zatnula jsem zuby a pomyslela jsem si :

Jmenuju se Claire.

HALLELUJAH! Já napsala další kapitolu! Omg zázrak! Děkuju za všechny hvězdičky, komentáře přečtení. Jste neuvěřitelní, strašně to pro mě znamená. Děkuju :3 Mám vás ráda, papa CH.