Do hlubin

17. Jako kdyby už to tak bylo odjakživa

Nic jiného než Roberta jsem nevnímala.

Nic neexistovalo.

Všude byl jenom Robert, a kupodivu mi to ani nepřišlo divné a úchylné.

Najednou Robert ztuhnul. Odtáhl se a podržel před mýma očima nějakou věc.

Zmateně jsem zamrkala, co to je?

Smutně se zamračil a zeptal se mě: ,,Claire co to má znamenat?" A ukázal na předmět co držel v pravé ruce.

Kapesní hodinky.

Od té doby se mnou Robert nemluvil. Nevím jestli trestal mě nebo sebe, ale nám dvoum to podle mě vadilo stejně. Pokračovali jsme v tedy v tomto zábavném, velice nepříjemném a tichém výšlapu lesem.

Jednu výhodu to naše ticho mělo. Konečně jsem mohla přemýšlet.

Je mi jasný, že si určitě myslíte, že jsem přemýšlela jako nějaký filozof, ale já jsem si spíš představovala různá prapodivná stvoření jak běhají vedle nás lesem.

Jak lesní nymfa pomalu našlapuje na mech, aby ho nezničila, jak fousatý stařec sedí na pařezu a vyčítavě hledí na své šedivé potrhané a stařecké pantofle, čekajíc na svoji vnučku, která někam odběhla, ale moc rychle na to, aby jí stařec stačil, jak pohledný černovlasý chlapec sedí opřen o strom, a takovéhle kraviny.

Mezitímhle tím fantazírováním, jsem občas sledovala Roberta jdoucího pár metrů předemnou.

Zlostně dupal (až mu na hlavě nadskakovaly mastné neučesané hnědé vlasy) a něco si mumlal.

Z toho jeho bručení jsem zaslechla jenom ,,protivná" ,,královna" ,,trest" a ,,Claire".

I jeho postoj ke mě se změnil. Už nebyl tak milý a usměvavý, spíš se mračil a nadával.

Nejvíc mě ale zaujalo s jakou zlostí otevíral a zavíral, svoje nebo vlastně i možná Madelininy, hodinky.

Rozhodla jsem se tohle otravné ticho přerušit. Už mě štvalo, jak se Robert snažil na mě nedívat, a jak jsem ho vždycky přistihla a taky jsem se bála o ony kapesní hodinky, vypadaly totiž staře a jelikož jsem je ještě před nějakou dobou chtěla vrátit Madeline, ikdyž nevím jestli jsou její nebo tohohle pitomce, chovala jsem se k nim hezky a jemně, zatímco Robertovi, byly zjevně úplně jedno.

,,Roberte, můžeme toho nechat?" promluvila jsem a zadívala jsem se do slunce, které už dlouhou chvilku zapadalo. Robert vydal nějaké krátké zamručení, asi jako "nech mě být", ale úplně jsem mu nerozumněla, a stejně jsem ho chtěla trochu popíchnout.

,,Cože? Promiň, ale nerozumněla jsem ti."

Namítla jsem sladkým hlasem, který měl na Roberta přesně ty účinky, které jsem očekávala.

Trhnul sebou, a skoro se na mě otočil, ale ovládnul se, tak jsem na vteřinu uviděla jeho profil. ,,Je jedno jestli jste mě slyšela, nebo neslyšela, slečno Wonder, ale měla by jste se naučit slušnému chování, třeba to, že se nekrade."

Pronesl Robert stroze.

Nejspíš se snažil, aby mu nezaněla žádná emoce v hlase, to se mu překpapivě dařilo, ale v obličeji to neschoval, byl prostě uražený.

,,Aha." řekla jsem vysokým hláskem, jako bych byla nějaká princezna.

,, Takže my se vracíme k formalitám pane White? Promiňte mi, že jsem byla taková....jak by to řekla..... Neurvalá?"

Zachichotala jsem se. Robert se na mě zprudka otočil a přímo na mě skoro spadnul.

Normálně by to byla vtipná situace, ale ne když byl Robert úplně rožhavenný zlostí.

,,Claire!" Okřiknul mě hrubším hlasem.,,Tohle není nějaká hra!"

Jeho oříškové oči se upřely do těch mých, a ač bych se ráda podívala někam jinam, nemohla jsem se od nich odtrhnout.

Už jsem cítila jak se natahuju po jeho rtech, což bylo naprosto nelogické, protože jsme se hádali, uslyšela jsem za sebou měkký tichý hlas: ,,Páni, vy dva jste ale páreček."

Pamparadá! Hurá další kapitola na světě. Tuhle bych chtěla věnovat @betymichaeljackson, díky za všechny votes! A za to že to čteš :D. Tak papa, mějte se hezky.
Ch.