Do hlubin

26. Nesnáším loučení

Naštěstí, Lily dokončila svůj proslov:

,,Ehm, Alenka, která naši zemi, tedy říši, obohatila o různé zajímavosti a různá nová slova, stojí dnes zde, jako mnoho dalších Alenek před ní."

Lilly na mě otočila hlavu a mírně pohodila ledově bílýma vlasama.
Docela přátelsky se na mě usmála a dodala:

,,Dnes se tady s tebou loučíme, Alenko a doufáme že budeš na naši říši vzpomínat jen dobrém."

Hlavou mi prolétlo asi deset myšlenek. První, ale byla: V dobrém? Spíš v slzách.

Pokusila jsem se usmát, tím malým úsměvem Mony Lisy, který tak všichni obdivují, a přikývla jsem.

Lily ke mě přistoupila a jedním ladným pohybem mi podala malou lahvičku naplněnou modrou tekutinou.

Vzala jsem ji do pravé ruky a pokusila se odzátkovat víčko.

Ale znáte mě, samozřejmě mi lahvička z ruky vyklouzla.

Ještě dřív, než se Lily zděsila, že se ta modrá sťáva vyleje ohnula jsem se pro ni a sebrala ji ze země.

Bylo zvláštní, že jsem ani necítila, jak se mi můj mobil vysouvá z podprsenky a padá na zem do trávy stejně jako před půl minutou ten modrej džus.

Rychle jsem ho přišlápla ve snaze ho schovat, jako taháky ve škole před učitelkou, ale podle toho jak Lily vytřeštila oči a její pusa se maličko pootevřela, usoudila jsem, že je Lily v šoku.

Udiveně natáhla zpátky ke mě ruku a nastavila dlaň.

Kéž by mi vypadl ten stupidní přilepenej bonbón.

Teď jsem si připadala úplně jako ve škole.

Mohla jsem jí svýho miláčka odevzat, ukousnout jí jeden dlouhej hubenej prst, mobil spolknout, a nebo prostě vypít to modrýho nanuka vystavenýho moc dlouho na sluníčku ve skleněný lahvičce.

První možnost jsem rázem vyřadila, další taky protože nejsem smeagol, a když jsem si představila jak sedím na záchodě a snažim se ze sebe nějakým způsobem dostat mobil,...........možnost čtyři se mi zamlouvala nejvíc.

Lily jakoby něco tušila se na mě zamračila, přičemž já jsem ustoupila o dva kroky dozadu a celkem lehce odšpuntovala lahvičku.

Aby to mělo nějakou dramatičnost, nepromluvila jsem jenom k Lily, ale i všem ostatním :

,,Tak hele. Děkuju vám za všechno, tyhle šaty, dobrodružství, pěkný počasí, kamarády...."

Jakoby mi v krku úplně vyschlo. Lily naklonila hlavu na stranu a nadzvedla svoje černočerný obočí.

,,Za Roberta, za vaše docela příjemný přijetí a,....."

Dál už jsem to nedořekla. Naklonila jsem lahvičku a nalila si její obsah do pusy. Studený, hnusný, bez chutě.

Samozřejmě jsem čekala nějakou reakci jako, že zmizím, nebo propadnu v nějaký halucinace, ale pro moji smůlu jsem jenom tupě zírala a pořád stála na stejným místě v trávě před davem lidí a před Lily.

Ta vytřeštila znova oči a pohlédla na prázdnou skleněnou lahvičku, na mě, na moji nohu, respektive na mobil, na lahvičku, mě do očí a pak, a pak se začala smát.

Smála se asi tak patnáct sekund, než se mi začala motat hlava. Rychle jsem se sehla a sevřela v ruce, místo prázdné lahvičky, mobil.

Lily překročila ty tři metry a chytla mě za ramena. Naklonila se ke mě, až mi to bylo dost nepříjemný, stejně jako ta závrať.

,,Abys věděla Alenko. Všem ostatním jsem řekla jednu povinnou větu, kterou bych měla říct i tobě."

Zamlžilo se mi před očima a všechno najednou bylo dvakrát, pak se mnou svět udělal jednu otočku, ale ne jako když jste opilý, spíš jakoby si ze mě chtěl dělat srandu.

,,Mám ti říct," královnin hlas zněl, jako kdyby si se mnou snažila povídat pod vodou, ikdyž mě už očividně docházel vzduch.

Jako kdyby její ruce na mých ramenou mě tam držely na místě a já se nemohla hnout, dokud mě nepustí.

,,že se můžeš kdykoliv vrátit. Ale, víš co ti řeknu?" nesnažila se zakrýt jak jí do očí vhrkly slzy. ,, Kvůli tobě jsme všichni přišli o Roberta." jedna slza ji stekla po sněhově bílém obličeji.

Je mi to líto, chtěla jsem říct, ale já jsem přece vypila tu modrou věc!

Jak si myslí, že jí můžu něco říct?

Sklonila obličej, asi aby se mi nemusela dívat do očí.

,,Nezasloužíš si abys, abys..." Zlomil se jí hlas. ,, Aby ti lidé říkali Alenka, a aby tě oslavovali, jako ty ostatní."

Vzlykla a zahleděla se mi do očí.

V jejích tmavých očích jsem viděla bolest, zoufalství ale hlavně zlobu. Jak ráda bych jí něco řekla. Že s ní sdílím smutek, ale ona se mnou mluvit očividně nechtěla.

,,Už, se nevracej." Výrazně vyslovila každé slovo a pustila moje levé rameno.

Levá část mého těla, mě táhla někam dolů, jakoby se chtěla někam poddolovat skrz zem.

Nato se Lily odvrátila úplně, nejen obličejem, ale i tělem.

Sundala i ruku z mého pravého ramene a najednou, jako kdyby pustila právě nafouknutý balónek mě táhla nějaká síla dolů, ale ještě jsem stihla zaslechnout tiché Lilyino:

,,Prosím."

Úhú (when you really want to write how you feel, and you write this weird citoslovce and then you write this stupid závorka in čenglish) jedu bomby! Btw tohle má bejt smutná kapitola, a já k tomu poslouchám veselý soundtracky z Lalalandu.(a bit of madness is the key, to give us new coulours to see, okej to stačí. XD) omg. Doufám, že se vám kapitola líbila, už se blížíme do finále! Jinak konečně tenhle příběh můžu psát na notebooku, a ne na founu, páč tohle je úplně novej world! To psaní jde úplně strašně rychle od ruky! Dejte vědět, jestli jste to taky někdo vobjevil, a cejtil se jako já XD

Tak papa

Ch.