Do hlubin

29. Všude dobře, doma nejlépe

Můj mobil?

Natáhnu po něm ruku, ale zjistím, že mi v tom pohybu vadí nějaká trubička. Kanyla.
Ušklíbnu se a radši druhou rukou si vezmu brýle a dám si je na nos.

Konečně vidím ostře. Brejle očividně někdo očistil, takže je mi i příjemné se dívat na televizi s flekama, ale bez mastnejch fleků, to je ještě lepší.

Skoro se rozesměju, když uvidím v televizi Prostřeno. Jsem doma.

Ohlédnu se na zpátky na stolek a vezmu si do ruky mobil. Snažím se ho zapnout, a kupodivu se to i povede, ikdyž je úplně na dranc.

Sklo je napůl vypadané, ale někdo ho zapojil do nabíječky, takže s radostí zjistím, je nabitý na sto procent.

Ze všechno nejvíc by mě normálně zajímalo, jestli se mi nevymazal postup v Hello Kitty Café hře, ale teď pro mě byla důležitá galerie.

Co když, co když se mi to jen zdálo?

Co když se mi Robert jen zdál?

Už si nemůžu vzpomenout, jestli jsem ho viděla v autobuse, nebo ne. Nevím jakou měl barvu vlasů. Byly hnědé nebo černé? Jak jsem mohla zapomenout? Jaký měl nos? Jaká byla ta žena s černým obočím? Jak se jmenovala?

Všechno se mi smíchalo, a rozmazalo. Skoro jako kdyby se to NESTALO. Ale to přece není možný, bylo to tak reálný a prostě se to MUSELO stát. Roberta jsem si nemohla vymyslet. Nemohla. Nebo možná jo?

Kliknu na galerii a čekám, až se načte. Prosím, ať se mi to nezdálo. Prosím.

Galerie se načte a otevřu poslední fotky.

Nic tam není.

Respektive jenom moje a Madelinino selfie.

A pár vtipů. Ne, ne.

Jako v horečce hledám aspoň nějaký důkaz Robertovi existence, ale nic nenacházím.

Ne.

Zase mi po tvářích začnou stékat slzy.

Ne.

To není možný abych si vymyslela někoho tak jedinečného.

Takový příběh. Nemohla. Přes stisknuté rty se mi prodere vzlyk.

Vzedme se ve mě vlna vzteku a mobil odhodím. Pleskne o podlahu a vysype se z něj ještě víc skla.

Začnu nahlas vzlykat a rukama si zakreju obličej. Určitě někdo musel slyšet tu ránu.

Přijdou se na mě podívat. Rychle se uklidím a opřu se o měkké polštáře. Musím se dozvědět co se stalo. Noha mě stále bolí a dýchá se mi hůř než normálně, ale je mi lépe, než před,.......

Před jakou dobou? Jak to mám vědět? Podívám se nad vchodové dveře, nad kterými visí hodiny.

Jsou právě dvě, ale co já s tím? Ani nevím co byl za den, když jsem spadla,......ne, když se mi něco stalo.

Možná halucinace? Poslední co mám jako úplně čistou vzpomínku, je ta když jsem jela ráno autobusem, ten první den když jsem potkala Roberta, .....

nepotkala asi vymyslela, ale od jeho potkání, to bylo všechno takové jemně rozmazané a takové moc lesklé po okrajích,......nevím.

Klika se se zavrzáním pohne dolů, a mě jasné že se jsou podívat, co je to tady za humbuk. Uhladím si peřinu na stehně nebolavé nohy, vystrčím bradu a nasadím úsměv.

O mobilu na zemi, si ještě stihnu vymyslet výmluvu, a jen čekám na jejich překvapené tváře.

Pro mé překvapení nevejde do pokoje Tracy ani Thalie.

Nemůžu se zase nadechnout a zatočí se mi hlava.

Ale jenom krátce.

Svět si se mnou jen tak hraje.

Pam dam dá! Zase po dlouhý době další část. Chjo. Nechcu do školy.
🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢🐢
Dneska je tak super vzduch! Takovej ten deštivej, kterej nemá nikdo rád. 🐖
Ok, tak zase někdy.
🍍🍍🍍🍍