Do hlubin

23. PAZR a Ota, to je ale dvojka

Jo, sakra.

Robert tu situaci pěkně vystihl.

Ota se k nám rozběhl, Madeline sebou cukla, Bílá Královna zakřičela něco jako "papá" nebo "kaká", Robert přede mě hrdinsky skočil a rozpřáhl ruce.

Udiveně jsem na tu scénu zírala.

Přišlo mi to jako kdybych tam vůbec nebyla a koukala se na tuhle rádoby bojovou scénu na svým mobilu v půl dvanáctý ve svý vyhřátý posteli stočená pod tlustou červenou peřinou.

Představovala bych si, že mé druhé já v tom filmu by skočilo před Roberta pohodilo hlavou a dramaticky vykřikla: ,,Ne, vem si radši mě!" pak by Robert skočil znovu přede mě a toho kreaturu Otíka zapíchnul kordem, nebo tak něco.

Ota mě probral zpátky do reality.
Šíleně rychle se k nám blížil, až stál necelý půl metru od nás, blízko mě a Roberta. Robert! Mé odvážné já se odhodlalo zasáhnout a stáhnout Roberta za sebe, ale bylo moc pozdě.

Ota, po mým boyfriendovi chňapl a svíral ho jednou špinavou rukou za krk. Robert začínal modrat. Otočila jsem se na Madeline pro pomoc, ale ta jen zakřičela: ,,Užtokous! Ach můj jehelníček!" a omdlela.

No super.

Pomyslela jsem si. Jediná moje pomoc a musí omdlít. Jediná pomoc? Po Bílé královně jsem ani nepátrala, spíš by mi pomohla ta PAZR, která čirou náhodou taky někam zmizela.

Robert už měnil na další barvu, a tak jsem na něj skočila, teda spíš jsem skočila na Užtokouse, ale tak tak jsem se trefila, moc nechybělo a mohla jsem být na zemi.

V ruce jsem tiskla mobil a začala mlátit Užtokouse do hlavy, hlava nehlava. Párkrát se mě pokoušel setřást, ale protože jsem se cítila jako partyzán, nedala jsem se.

Zrovna když už jsem byla v nejlepším, abych zachránila Roberta ozvalo se táhlé písknutí.

Ota neboli užtokous zpozorněl a pustil všechno co držel.

Roberta, moje vlasy, můj mobil a nějaký klacek.
Potom na mě pomalu zaostřil jedno zamlžené oko a naklonil se blízko k mé pravé ruce.

Zmateně jsem se zatvářila a schovala svou ruku za zády.

Ale ne tu Robertovu.

Ta se najednou zprudka vymrštila přímo na to místo kde jsem měla předtím ruku já.

Otu to asi zaujalo a tak rychle, že jsem to málem nepostřehla ho kousnul.

Jako fakt!

V tu chvíli jsem pomyslela na všechny ty upíry a vlkodlaky a sledovala Roberta jestli se nějak nemění, nebo tak něco, ale ještě předtím jsem se chtěla vydat za tou hnusnou potvorou, která Roberta nepěkně pokousala, ale právě ta pokousaná ruka mě zastavila.

Robert chytil tu moji a jemně ji sevřel.

Pomalu jsem se k němu sklonila a pohlédla na jeho šedavý obličej, a k mému překvapení nevypadal ani trochu dobře, jakto že jsem si toho nevšimla?

,,Roberte?" zašeptala jsem můj obličej blízko tomu jemu. Zakašlal a zastrčil mi vlasy za ucho. ,,Teče ti krev."

,,Co ti je?" zeptala jsem se ještě jednou. Nepěkně zakašlal a z pusy mu vyletělo pár kapiček krve.

Zděsila jsem se.: ,,Roberte, ty máš tuberkulózu? Roberte, co ti ten strejda Otík udělal?"

Tázaný nadzvedl koutek a ledabyle si otřel pot na čele.

On se potil?

Pomalu zavřel oči a začal měkce dýchat.

,,Roberte? Roberte! Co se to děje? Roberte!"

wuuuuuut? Ženem tenhle příběh kupředu! Kdo by chtěl, může se podívat, píšu novej příběh Příběhy s různými konci a začátky.
Díky za votes! A taky betymichaeljackson, která pořád zůstává věrná, a čte tuhle patlaninu. Díky moc!
Papa Ch.