Do hlubin

15. Jeníček a Mařenka, odvážní to skauti

Když jsem se probudila v papírové chaloupce, která byla mimochodem docela dost nenápadně bílá, a nehodila se ani trochu do tmavého lesa a vlastně byla jako pěst na oko, zděsila jsem se.

Pořád jsem byla v té své představě.

Opatrně jsem se podívala na čem ležím.

Vlastně to nebyla tak úplně papírová chaloupka, bylo to spíš takové výko s oknem a dveřmi na zámek.

Nebyla tu žádná podlaha, ležela jsem tedy na zemi, porostlé mechem, která mi nepřišla včera večer zas tak tvrdá, ale teď ráno jsem se divila, jak jsem na ni mohla vůbec usnout.

Přikrytá jsem taky nebyla a stále jsem byla oděna do svých originálních šatů, spodního prádla a do mé zadní partie mě tlačil můj telefon.

Okamžitě jsem se vzpamatovala a zastrčila si ho do kapsy, kde jsem měla Robertovy hodinky.
Rozhlédla jsem se po zemi porostlé mechem a zahlédla jsem slintajícího Roberta, který se lepil na papírovou stěnu domu.

Zvedla jsem se aby jsem si ho mohla lépe prohlédnout, protože mi připadalo, že má nějak podivně zkroucené nohy a možná ikdyž jsem si to nechtěla přiznat, jsem se o jeho nohy trochu bála.

Opatrně jsem k němu po špičkách cupitala, když mě něco napadlo. Pomalu jsem šáhla do kapsy a nahmatala svůj telefon.

Na té fotce co jsem pak vyfotila, to Robertovi v rámci možností docela slušelo. Sice měl zamotané nohy a oslintaný obličej, ale pro mě to byl důkaz, že jsem doopravdy tady a taky mi to přišlo docela vtipný.

Až tohle ukážu Madeline.

Jakmile jsem si tohle pomyslela, okamžitě se mi začalo zase stýskat. Znovu jsem se podívala na srandovně zkrouceného Roberta a ušklíbla jsem se. Nějakou výhodu to ale mělo. Byl tu stres, trápení, ale i dobrodružství a sranda.

Robert se ve spánku otočil a málem mi zalehl moje krásné malé nožičky, naštěstí ještě než mi je stačil rozválet jako parní válec na malé tenké placičky, couvla jsem.

Robert stále spal a slintal a pochrupoval, a tak jsem se rozhodla, že se podívám ven.

Zastrčila jsem si mobil zpátky do kapsy k hodinkám a vydala jsem se směr dveře. K mé smůle a hlouposti, byly dveře zamčené, jenže Claire Wonder nic tak jenom nezastaví, prostě jsem je roztrhla.

Byly z papíru, tak proč ne?

Netušila jsem, že to Roberta tak naštve.

Byl úplně celý bez sebe, když se probudil a uviděl roztrhlé dveře a ještě k tomu neviděl mojí malou osobnost, a vydal se mě hledat, mezitím co já jsem si klidně seděla nedaleko na skále, přesně tak abych viděla na střechu té barabizny a nestrachovala jsem se, že jsem se ztratila.

Určitě bych viděla Roberta jak vychází, nebo tak něco. Držela jsem hlídku.

Jenže Roberta nějak nešlo předvídat.

Jednou jsem se podívala dolů a viděla jsem bílý vršek chalupy a pak jsem se podívala znovu a bum, nic kromě vršků stromů jsem neviděla.

Okamžitě mě napadlo milión důvodů, proč by Robert balil barák.

Přepadli ho určitě nějací vrahouni,a snědli ho. A teď sežerou i mě.

Pomyslela jsem si a na rukou mi naskočila husí kůže.

Měla bych přestat přemýšlet jako pětileté dítě.

Pokárala jsem se a přemýšlela jsem co dělat dál.

Rozhodla jsem se zachovat jako malý skautík, ale jelikož o skautících jsem věděla houby, tedy jenom, že drží bobříky, zůstala jsem tedy na místě a čekala, na někoho, kdo by mě zachránil.

Z nedalekého stromu jsem ukradla větev, kterou jsem se pěknou dobu snažila ulomit, až jsem na ní prostě vylezla a spadla spolu s ní na zem.

Tuto válečnou kořist jsem pevně držela oběma rukama a doufala jsem, že se dá použít aspoň jako válečná zbraň, když už ne jako sedátko jak jsem si prvně přiblbě myslela.

Asi ze mě vážně nebude skautík.

Takže jak si můžete všimnout, napsala jsem další kapitolu, což je přesně řečeno zázrak. HALLELUJAH!!!Ne vážně nevim jak se to stalo XD. Každopádně doufám že se kapitolka líbila! Pa Ch.
<3