Do hlubin

6. Škoda trávit den ve škole když můžeš být jako Columbo

Tentokrát se mi nezdálo o tom, že padám, ale ani o jednorožcích.

Nezdálo se mi prostě o ničem.

Když najednou do prostého ticha zařval budík, kterého natáhl někdo jiný než já, v tu dobu jsem se samosebou vzbudila.

Posadila jsem se, a plácla se přes obličej. Neměla jsem brýle, a po dalším zjištěním, jsem došla k závěru, že mi někdo uklidil, vyndal sluchátka z uší, sundal brýle, navlékl tlusté ponožky od babičky a přikryl dekou.

Máma.
Napadlo mě.
Ajejé ta bude naštvaná.

Promnula jsem si oči a postavila se. Brýle jsem nemusela hledat, máma mi je položila na noční stolek.

Vzala jsem si je abych cestou nevrazila do zdi a vydala se do koupelny. Otevřela jsem šuplík a vytáhla jsem svůj hřeben. Podívala jsem se na něj a pak na své vlasy zrcadle

,,Hm. To nemá cenu."

Hodila jsem tedy hřeben do šuplíku a zavřela ho. Místo česání jsem si dala do vlasů aspoň šátek.
Omámená jsem se oblékla a nasnídala, a stejně tak jsem se vydala na autobus.

Cesta do školy byla normálně nudná. Všichni na mě koukali, jak jsem po ránu divná, a já se jako vždycky koukala na ubíhající krajinu z okýnka, abych unikla všem těm otravným pohledům.

Ale něco bylo stejně jinak.

Bála jsem se, že se zase propadnu.

Když jsem konečně dorazila do školy a trochu si zdřímla o matice, mohla jsem nakonec už trochu přemýšlet. (Btw.To bylo snad poprvé když jsem ve škole přemýšlela)

Otočila jsem se na moji sousedku po pravici a snažila se s ní navázat oční kontakt.
Madeline mi ale nevěnovala žádnou pozornost.
Upřeně hleděla do sešitu, ikdyž neměla v ruce tužku, takže si nechtěla zapisovat, ale prostě se mnou nemluvila.

Zvedla jsem ruku a zaťukala jsem jí na rameno.

,,Madeline?" Šeptla jsem a koukla se na učitelku, jestli si nevšimla že nedávám pozor, ale učitelka dál energicky vyprávěla o Africe.

,,Madeline." Zopakovala jsem, ale už ne jako otázku, ale spíš jako bych byla uražená. A to jsem taky byla.
Madeline bylo jedno, že se s ní snažím usmířit, a dál hypnotizovala linkovaný papír v sešitě.

Protočila jsem očima a nechala toho snažení se.

Podívala jsem se znova na učitelku a začala si zapisovat zápisky z půlky výkladu učitelky. V jednu chvíli se Madeline zvedla, řekla že jí je špatně a že jí rodiče odvezou klidně hned domů.

Madeline to řekla jako hotovou věc a tak učitelka jen pokrčila rameny a řekla:

,,Tak dobře slečno, Hatter. Jen se nahlaste u ředitele prosím."

Madeline kývla a vyběhla ze třídy. Dívala jsem se za ní, a když odešla povzdechla jsem si a podívala jsem se do svého sešitu.

Koutkem oka jsem zahlédla něco na lavici.

Otočila jsem hlavu a spatřila kapesní hodinky.

Vzala jsem je užasle do ruky a prohlédla jsem si je.
Byly velmi křehké a od pohledu dost staré. Byly pověšeny na tenkém řetízku, který jsem hned přetrhla, protože jsem prostě nemotorná a zbrklá.

Pokrčila jsem rameny a otočila si je v ruce, abych se mohla podívat na zadní stranu. Na zadní straně hodinek bylo něco vyryto krasopismem. Naklonila jsem se blíže a začala luštit nápis. Nakonec jsem vyluštila jen tohle;

Přijď včas na dýchánek, Alenko.

Muchacha tak trochu otevřenej konec kapitoly, hehe :-)
Tak se mějte! Ch.