Do hlubin

12. Co to máš v kapsičkách?

Když se Robert konečně vyprázdnil a já mu doporučila, aby si sednul na postel, tak se mi na můj nápad upřímně vykašlal.

Prudce zavrtěl hlavou a uchetl se, až jsem se bála, že zase začne zvracet.

Proto jsem od něj odstoupila a založila si ruce na hrudi.

,,Tak a co jako asi budem teď dělat."
Zamručela jsem a nadzvedla jsem jedno obočí. ,,Nějaké nápady?"

Robert se zase začervenal a sáhl si do náprsní kapsičky, odkud jsem mu vzala Madelininy kapesní hodinky.
Okamžitě jsem ztuhla a začala vymýšlet výmluvy.

Naštěstí si vůbec nevšiml, že hodinky zmizely, a nebo to prostě nedal najevo, protože úplně na pohodu vytáhl z kapsičky žvýkačky neznámé značky, které nevypadaly moc věrohodně.

,,Ehm. Roberte?" Odkašlala jsem si. Robert vzhlédl, ale hned pokračoval v otevírání žvýkaček.

,,Roberte. K čemu nám budou ty žvýkačky? Teď na ně nemám moc chuť. A navíc od zkušenosti, když jsem si koupila jiný žvejky než Orbitky, není moc dobrá."

Robert mě směle ignoroval, a hodil si jednu žvýkačku do pusy.

,,Koláče jsou trochu staromódní, nemyslíš?"

Řekl a pak se zvětšil na normální velikost.

Teda nevěděla jsem to jistě, ale vzhledem na velikost postele by to dávalo smysl.

,,Nemyslím." Odpověděla jsem mu a nastavila jsem ruku s otevřenou dlaní.

Robert se pousmál a vyndal mi taky jednu, kterou mi hodil do dlaně.
Ble.
Pomyslela jsem si a dala jsem si ji do pusy a skousla.

Okamžitě jsem začala růst, až jsem byla skoro stejně vysoká jako Robert, ten zůstal o půlku hlavy větší než já.

Zašklebila jsem se na něj a šla si pro svoje věci, ale Robert mě zastavil.

,,To si nechej tady. Nemůžeš tam jít s těmahle věcma. Musíš vypadat aspoň trochu divně, ale ne tolik. Ty šaty jsou taky strašný musíš se převlíknout. "

Podívala jsem se na svůj výtvor, který mi zůstal úplně stejně velký, jak mi byl před tím než jsem začala žvýkat žvýkačku. S nechutí jsem ji vyplivla a podívala jsem se na Roberta.

,,Strašný?" Zeptala jsem se s nevraživostí. ,,Strašný?"

Drcla jsem Roberta do hrudi a můj hlas nabíral na síle. ,,Víš jak dlouho mi trvalo než jsem tohle čemu ty říkáš strašný. "

Ukázala jsem prstem na svůj "strašný" výtvor.

,,Udělala? Ty máš taky co říkat ty vestičko! Víš jak bych ráda měla svoje normální oblečení? Víš jak bych ráda byla konečně doma? Ve svý posteli? Sama zabořená do knížky? A ne tady s tebou a bez pořádnýho jídla? Ty nic, ale vůbec nic nechápeš!"

Křikla jsem a hrubě jsem od sebe Roberta odstrčila, ikdyž jsem věděla, že si to Robert nezaslouží, protože před chvílí zvracel, ale štvalo mě, že jsem pořád v nějaký halucinaci nebo co.

Robert zavrávolal, ale nespadl, což mě trochu mrzelo, ikdyž to nebylo ani trochu milé.

Posadila jsem se na postel a zabořila jsem obličej do dlaní.

Cítila jsem jak mě opět ovládá zoufalství, ale snažila jsem se moc nefňukat, ale stejně jsem trochu kňučela, protože Robert ke mě hned přispěchal a opatrně mi položil ruku na rameno, jakoby se bál že ho pokoušu.

Nad tím jsem pousmála a podívala jsem se skrz prsty na Roberta, který se na mě ustrašeně díval.

Uchechtla jsem se a objala ho.

Možná přece jenom mám možnost udělat si další, ikdyz možná imaginární  kamarády.

VŮBEC jsem se nemohla dokopat a napsat další kapitolu, ale juchů, napsala jsem. Snad se líbila XD