Do hlubin

32. Žlutá hrušková nášivka

Tak dneska jdu s Erikem, Madeline a Oliverem na rande.

Už jsem stála před zrcadlem, upravovala si černou sukni pod kterou jsem překvapivě měla svoje oblíbený, džusem politý, džínový kraťasy a snažila se nehtem odlupnout jakýsi nechutný přilepený drobek, když mi Madeline zavolala.

Nebyl to žádný dlouhý hovor, plný různých drbů, za který bych dala svůj celý kredit, jak to u holek bývá, ale pouze krátké udělení pokynů a sdělení pár informací.

Erik na mě nakonec nebude čekat před pekárnou, dojdu do restaurace Pajdák (fakt sexy jméno. Místo U Pajdáka by se mohla ta restaurace jmenovat U Feťáka. Což je o dost výstižnější) sama, nemám si brát tolik peněz, podle Madeline je Erik moc milej kluk a bude se mi líbit, mám si vzít něco hezkého (,,jestli si vezmeš něco hnusnýho, tak tě vykopnu a jestli si vezmeš něco hezčího než já, tak tě taky vykopnu.") a něco si udělat s vlasy. (,,udělej si s tou slámou na hlavě co chceš, ale jestli to bude něco jako ten culík co normálně nosíš, tak tě zabiju. Udělej si alespoň hezkej culík, a ne tu štětku co normálně")

Že na mě Erik nečeká mi vyhovuje, nemusim tam blbě čumět na cízí kluky okolo a ptát se jich: ,,Ahoj ale nejsi ty Erik?" to by vážně bylo trapný.

Že dojdu do restaurace u Pajdavé zebry (pozn. Restaurace u Pajdavé zebry byl moc dlouhý název, zůstaneme U Pajdáku. Nebo radši u toho feťáka.) sama, zas takový problém není, ale jak ty tři tam najdu to bohužel problém je.

Na hlavě mám docela upravený drdol, zelená halenka se žlutou nášivkou ve tvaru hrušky není zrovna výkřik poslední módy, docela zmuchlaná černá sukně a černobílé pruhované podkolenky, nejsou úplně společenské, ale to musí Madeline prostě stačit.

Stačí už jen to, že jsem se vůbec upravila, což za normálních okolností je velká výjimka.

Když už jsem konečně stála před tou restaurací alias hospodou, někdo mi zaklepal na rameno.

Nebylo to takovéto, ťuk ťuk, ale spíš jako, buch buch.

Au, chudák moje ramínečko.

Nejdřív jsem si myslela, že to je nějakej John Ceena, tak jsem plán protiútok úplně zavrhla.

Neměla bych proti Johnu Ceenovi šanci přece.

Naštěstí za mnou nestál žádný John Ceena, ale Robert. Teda Oliver.

Usmála jsem se na něj, jen tak široce aby to nebylo úplně trapný, ale za to jsem ho trapně pozdravila: ,,Ahoj Roberte. "

Můj chytřejší hlásečej v mém maličkém mozečku si okamžitě připlácnul ruku na čelo, (protože to je Oliver doprčic) načež druhý pouze postával, snažíč se pochopit co se právě stalo.

Oba mlčely a ani jeden mi neporadil co říct. Díky mozku.

Robert, jako by si ani nevšiml, že jsem mu řekla ,"Roberte" se usmál a taky mi řekl ,,Ahoj. "

A málem bych zapomněla! Robert, vlastně Oliver si jako svůj společenský oděv zvolil: červenou košili s roztomilými hořčicovými knoflíky, černé trochu uplejší džíny, nenápadně vyčuhující křiklavě modré ponožky z černých kožených bot a žádný účes.

Když říkám žádný účes, nemyslím tím, že by byl plešoun, ale měl na hlavě něco tak obyčejného co by zcela jistě lehce splynulo s davem. Ten účes. Ano, ten účes.

Asi si teď říkáte jakej účes myslíš? Má pěšinku uprostřed čela? Ne. Robert neboli Oliver měl na hlavě účes, který mu dělal hlavu do čtverečku.

Ne, že by si ulíznul vlasy kolem uší a ofince dodal trochu objemu, ale on si musel udělat čtvereček. Čtvereček. Olivere, jako vážně?

,,Sluší ti to Claire." odkašlal si. Přehlédl si mě odshora dolů a pohledem se zastavil na mojí žluté nášivce.

Haló? Madeline je tvoje holka.

Nebo ne?