Do hlubin

20. Šaty dělají člověka

Čajový set do kterého nám Madeline nalila zelený přeslazený čaj, byl snad sto let starý.

Spíš bych ho dala do muzea, než ho aktivně využívala pro návštěvy.

,,A co Catty?"

Zeptala jsem se jen tak mimochodem, když jsem už nemusela jenom jíst.

Nakousla jsem čokoládovou sušenku a v puse se mi rozlehla slast.

Miluju cukr.

Madeline odložila šálek a Robert se zakuckal.

,,Vy jste ji potkali?" Madeline se tázavě zadívala na Roberta.

,,Ehm".Odkašlal si Robert. ,,O tom jindy. Tady máš ty šaty, co jsem ti slíbil."

Natáhl ke mě přes stůl balíček.

Vytrhla jsem mu ho z ruky a zavrčela: ,,No, konečně."

Zamračila jsem se a odráčela jsem se zdvyhnutým nosem za strom se převlíct. Madelinin zvonivý smích a poznámka: ,,To máš teda drsnou holku." Mě zněly v hlavě ještě hodně dlouho.

Madeline nemá vkus. Teda aspoň tahle. Šaty, které mi půjčila byly co nejvíc zahalující, škrtivé, ošklivé a staromódní.
Už mi chyběl jenom nějaký velký klobouk s peřím.

Nasupeně jsem si z kapsy vyndala telefon a zasunula jsem si ho punčochy, které mi Madeline také dodala, ikdyž nebyly vůbec přes šaty vidět, takže bylo úplně zbytečné je vůbec mít na sobě.

Boty jsem bohužel nedostala, čili jsem v hedvábných punčochách pajdala přes les zpátky k dýchánku.

Madelininy oči se na mě usmály, ale Robert to pokazil a začal chrochtat.

Protočila jsem nad ním očima. Mohl se naučit aspoň smát.

Toporně jsem se posadila na židličku a napila se už studeného čaje.

S odporem jsem ho spolkla.

,,Takže." Začal Robert. ,,Co budeme dělat teď? Myslím, že bychom měli navštívit bílou královnu, potom jít za moudrovousem, ale nesmíme jít přes les hrůzy, tam bychom...."

Pomalu jsem přestávala Roberta poslouchat a pohlédla jsem na usínající Madeline.
Madeline měla zavřené oči a spokojeně oddychovala.
Podívala jsem se zpátky na Roberta, který dál vesele vyprávěl a máchal přitom rukama.

Vypadal vtipně, ale vůbec jsem neměla chuť se řechtat, což bych dělala normálně.

Místo toho jsem sledovala jeho profil a představovala si jaké by to bylo kdyby mě zase políbil, jaké by to bylo kdyby.......

Překvapeně jsem zavrtěla hlavou a pořádně se napila hnusného čaje, abych se probrala. Ani jsem ho dopíjet nemusela, protože Roberta umlčel někdo jiný.

Dlouhé bílé vlasy, černé obočí a černé rty, tu máte tu nejotravnější osobu ve vesmíru.

Bílá královna se na nás povýšeně podívala, přičemž Madeline se zprudka posadila, shodila přitom svůj šálek a polila se.

Chtěla se nejspíš utřít, ale shodila přitom podšálek, který dopadl na zem a roztříštil se na spoustu kousků.

Tak ten už určitě neslepí.

Madeline provinile zvedla oči a podívala se na bílou královnu: ,,Omlouvám se madam, nečekali jsme vás. Dáte si s námi čaj?"

,,Čaj?" Zeptala se královna a urovnala si dlouhé vlasy. ,,Vypadám snad na to, že jako ty trávím uprostřed lesa čas popíjením levného studeného čaje z tohohle?"

Do dvou prstů si vzala volný šálek a hodila ho na zem.

Nespokojeně jsem zavrčela a podívala se na Madeline, jestli nějak protestuje, ale ta jenom seděla a hleděla do země.

Královna můj nesouhlas očividně zaregistrovala a podívala se na mě s jedním obočím nadzvednutým.

,,A co ty "Alenko"?" Naznačila uvozovky. ,,Já si teda nemyslím, že jsi ta Alenka."

Prohlédla si můj oděv a ušklíbla se. Hodila jsem rychlý postraný pohled na Roberta.

Ani ten se mě nezastane? ,,Co to ostatní na tobě vidí? Jsi obyčejná tuctová holka. Takovejch jako ty je na světě tisíce. Kdybych měla já vybrat Alenku, vyberu nějakou jinou. Nějakou aspoň zajímavou, když už ne hezkou."

Uraženě jsem si stoupla a shodila další Madelinin šálek.

Tak další kapitola na světě. XD Díky moc bettymichaeljackson nebo jak se to jmenuješ za všechny hvězdičky a za to, že to stále čteš, sice tohle opakuju stále dokola, ale vážně ono to potěší :) a taky dík mojí ségře XD
Pa Ch.