Do hlubin

3. Vážný oběd a vážně nemluvná slečna M.

,,Ahoj."
Usmála jsem se na chlapce z autobusu.

Jemně se začervenal a nervózně pozdravil: ,,Ahoj." Otočila jsem se a podívala se na Madeline.

Ta jen stále civila na chlapce z autobusu, jako na zvíře v ZOO.

Najednou rychle zamrkala, pootevřela ústa a vykřikla: ,,Roberte!"

Chlapec jménem Robert se pohledem zaměřil na Madeline a v očích se mu mihla jiskřička.

,,Madeline?" Zeptal se tázavě.

Madeline přikývla a usmála se tak široce že ukázala své rovné bílé zuby v plné kráse.
Robert se k ní přiblížil, roztáhl ruce a široce ji objal. Madeline se vůbec nestyděla a Robertovi objetí oplácela.

,,Ehm." Začala jsem. ,,Já o něčem nevím?"

Madeline ani Robert mi neodpovídali, a tak i já jsem v té trapné situaci mlčela.

Robert se od Madeline konečně odtáhl a taky se široce usmál, ukazujíc taky krásně rovné bílé zuby ramované tak dokonale tvarovanými rty, až se mi zatajil dech. To by oba dva mohli jít rovnou do reklamy na Colgate.

"Tak dlouho jsme se neviděli!" Madeline se uchechtla, ikdyž neměla proč se chichotat.
U ní nebylo divné, když se smála. Prostě se jednou za čas začala smát, když měla důvod, ale ikdyž důvod neměla. Ale chichotat se? Tak to bylo divné i na Madeline. 

Plácla se po hlavě (což dělala hodně často) a podívala se Robertovi přímo do očí. ,,Já vím, Roberte, ale možná jsme se neviděli proto, že máme mír a štěstí, a tak jsem trochu odcestovala."

Hlavou mi proletělo pár myšlenek. První byla: Dobře, tak tohle bylo divný.

Pak jsem se podívala na Madeline. Co to pindá za kecy?
Madeline nikdy nikam neodcestovala, narodila se tady, chodila jsem do školky a každej den chodila do knihovny.

Prostě mi to už tenkrát přišlo divný.

Nadechla jsem se a vyrušila je z jejich upřímných upřených pohledů do očí.

,,Hele, já vás nechci rušit, nebo tak, ale co se to tady děje?"

Střelila jsem pohledem k Madeline, která prosebně hleděla na Roberta.

Podívala jsem se tedy na něj.

Robert zčervenal jako rajče a snažil se ze sebe něco vytlačit, ale řekl jenom:

,,Já.....nevim.......oni.......ty......nemůžu.....Madeline?"

Madeline se zase plácla po hlavě, ale tentokrát plácla i Roberta. ,,Nezmoudřel si Roberte, možná vím proč se s tebou teď nebavím."
Řekla pohrdavě a zvedla bradu.
Robert se nejdřív zatvářil ublíženě, ale pak jako by něco pochopil, tak se maličko pousmál.

Zamrkala jsem, ale Robert už se zase tvářil ublíženě. Madeline mě popadla za rameno a se slovy ,,Dobře, dobře dáme si ten oběd, jo?" Mě odtáhla od Roberta.

Od oběda se mnou Madeline nepromluvila ani slovo.
O odpoledním vyučování jsem se jí zeptala, kdo je Robert nebo kde se potkali, ale protože Madeline umí být tvrdohlavá, a tak mi nic neřekla.

Nakonec jsem se nepokoušela o konverzaci ani jedna, ani druhá, takže jsme vypadali jako dvě naštvané sestry.

Zbytek dne jsem strávila zíráním do mobilu, a hraním nějaké přiblblé hry s Hello Kitty.

Když nám skončilo odpolední vyučování, vydala jsem se na autobus. Všechno šlo hladce jen do té doby, než se mi zase začala motat hlava.

Doběhla jsem na autobus, zaplatila autobusákovi, posadila sena sedačku. Hlava se mi motala čím dál víc, a chtělo se mi zvracet.

Snad se nepobliju.

To jediné jsem si stihla pomyslet, než jsem se začala propadat.

Tak už spadla do díry, hehe :-D
Jinak ten obrázek vlasů, ty by mohly bejt Madelininy, ale nemaj pořád tu barvu, jak si představuju, no :-)
Tak se mějte! :3