Do hlubin

14. To je neštěstí, pořád někam padám!

Robert padal.

Vlastně ne tak docela.

Padal jenom chvilku, když jsem ho vystrčila ze dveří, ale pak se mě okamžitě chytnul, takže já jsem se držela rukama kliky a Robert se držel mých podle něho strašných šatů.

,,A komu se teď nelíbí moje strašný šaty!"

Vykřikla jsem na Roberta a podívala se dolů.

Byla to chyba, protože jsem se místo Roberta podívala pod sebe a zamotala se mi hlava. ,,Drž se! Musím nás rozhoupat! Měli jsme spadnout támhle!"

Křikl Robert a já zavřela oči.

Nelíbilo se mi tady.

Stále tu byla všude tma, takže jsem se divila, kam chtěl Robert spadnout. Všude je tma, co mohl vidět. Cítila jsem Robertovi ruce, které si přehmátnul a chytil mě za kotníky.

Pomalu jsme se oba dva houpali a se cítila zase jako doma. Sice jsem měla zkřehlé prsty, bolavé kotníky, ale byla jsem jako doma na své staré rozvrzané houpačce.

Z mé ne tak hrozné představy mě vyrušil Robertův hlas.

,,Tři, dva, jedna, pusť se!"

Jakmile jsem uslyšela to pusť se, pochopitelně jsem se nepustila.

Ztuhla jsem a v tu nejméně vhodnou chvíli jsem se pustila.

Poznala jsem tu nevhodnou chvíli, protože Robert nesouhlasně vykřikl a pustil se mých kotníků.

Zase jsem padala, sice tentokrát sama, ale Robert mi v tom nějak nesnažil zabránit.

Nepadali jsme moc dlouho, ale měla jsem pocit, že padáme docela pomalu.

Jako zázrakem jsem pořád neviděla kolem sebe nic, jenom tmu a Robertův obličej, který byl velice blízko u mého.

Hodně blízko.

Když jsme padali přitáhl si mě blíž a pevně mě držel až jsme se dotýkali i koleny. Pozorovala jsem krajinu kolem sebe, protože jsem se nechtěla setkat s Robertovým pohledem, ale taky protože jsem chtěla být sama.

Chtěla jsem padat sama.

Potom se všechno zabalilo do huňaté černé deky, a já se propadala do černoty.

Když mě Robert položil na zem, konečně jsem se probrala.

Zmateně jsem zamrkala a snažila se posadit. ,,Roberte?" Promluvila jsem, ale nikdo mi neodpověděl.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, ve snaze ho najít, abych mu mohla pořádně vynadat.

Docela jsem ho očekávala, takže když mi někdo položil ruku na rameno, ani jsem se neviděsila.

Rychle jsem se otočila a spustila: ,,Roberte ty pitomče! Já tě zabiju!" Místo toho, aby se Robert nějak ublíženě tvářil, nebo uronil aspoň slzičku (což by mě docela potěšilo) si protřel oči a zívnul: ,,Asi bych ti měl vynadat, že nespolupracuješ a tím ubližuješ nejenom mě, ale i sobě, ale na to nemám teď energii."

Zamračil se a podíval se mi přímo do očí.

Byla jsem si docela jistá co vidí.

Moje podivně zaoblené zelenožluté oči olemované krátkými světlými řasami, které jsem vídala skoro každý den v zrcadle a snažila se nanést trochu řasenky, ale ikdyž jsem se soustředila, vždycky jsem se od ní všude umazala.

Za to Robertovi oči byly úplně odlišné.

Měl je jemně dál od sebe, ale ne zas tak hrozně, aby vypadal jako žába, příjemně kávově zabarvené, až jsem se v nich pomalu ztrácela.

Nebyl zas tak ohyzdný.

Pomyslela jsem si.

,,Ale Claire, nebuď na mě naštvaná, ale já za to nemůžu." Podíval se někam za mě. ,,Tady se utáboříme a přespíme tady. Bílé královně jsme teď jedno, je už ve svém paláci. No uvidíme ráno."

Robert svěsil ramena a vytáhl z kapsičky u vesty složený papírek. Zase jsem pocítila vinu, protože právě od tamtud jsem Robertovi ukradla hodinky.

Robert si k mé úlevě zase ničeho nevšiml a nerušeně rozkládal kus papíru.

,,Co to děláš?" Zeptala jsem se zvědavě a dokonce i sama sobě jsem si zněla jako pětileté dítě.

Robert se na mě ani nepodíval a pousmál se: ,,Rozkládám složenej papír."

Odfrkla jsem si a odsekla: ,,A k čemu nám to bude?"

Robert mě dál ignoroval, a mě už nebavilo ho pozorovat, tak jsem od něj poodešla a rozhlédla se konečně kolem sebe. Trochu jsem kolem viděla, ale vážně byla tma jako v pytli.

Stáli jsme s Robertem na nějakém paloučku uprostřed lesa. Nebyl to žádný pohádkový les s barevnými houbami, jak jsem očekávala.

Byl podle mého uvážení starý, ale útulný, protože kam jsem se podívala rostl mech.

Třeba se tady bude aspoň dobře spát.

,,Tadá!" Uslyšela jsem Roberta, tudíž jsem se na něj otočila. Už rozkládal žádný papír, ale před ním stála papírová chaloupka.

Zní to neuvěřitelně, ale jo.

Doufám, že nebude pršet.

Tak jsem se k tomu dokopala! Tahle kapitolka je tak trochu poskládaná a kostrbatá, ale snad ne tak hrozná. Děkuju Vám za podporu, jinak bych asi tuhle kapitolu nikdy nedopsala :)
Díky! ^^