Rady do větru

*Psací historie*

Vítejte u další, poněkud zvláštní kapitoly. Mám ji v hlavě vlastně už od prázdnin, ale nikdy jsem nevěděla, jak to podat jednak čtenářsky zajímavě a jednak tak, aby to nepůsobilo jako vychloubání. Zkrátka, chci mluvit o svém psaní od samého počátku, ale ne proto, že bych si myslela, že jsem až tak zajímavá. Celkem dost si totiž u některých příběhů pamatuji, jak jsem se cítila, když jsem to psala. Chci poukázat nejen na chyby, ale i na některé věci, které můžeme mít v psaní společné a překvapivě se budu i chválit. A přihodím i pár historek na zasmání.

Takhle – mnoho z vás zná mé Utahování si autorky sama ze sebe, kde si ze svých příběhů vyloženě dělám legraci. Faktem ale je, že já ke každému z nich chovám hlubokou úctu a jsem nějak tak vlastně ráda, že jsem je kdy napsala. Bohužel se mi většina z nich nedochovala, protože při jednom osudném úklidu mi mamka vyhodila téměř všechny sešity, což jsem tehdy až tak neřešila, je mi to líto až zpětně, ale co nadělám. V hlavě je ale stále mám.

Začnu tedy tak nějak chronologicky. Víte, psala jsem něco málo i dříve, ale úplně první delší věc jsem dokončila v devíti. Už jsem to tady zmiňovala, jmenovalo se to Neobvyklá zima. Děj jsem už popisovala, takže jen ve zkratce – bylo to o holce, která jede na lyžák. Považuji ten příběh za velice významný už jen tím, že jsem ho prostě vážně dopsala, ale také, i když mi to zpětně přijde strašně divné, já jsem na tom tehdy viděla, co je špatně. Prostě, neuměla jsem to pojmenovat, ale věděla jsem, že je to o ničem, kde jsem to pokazila a tak. Později se tenhle můj smysl na nějaký čas asi otupil (vím, čím to je, hned se k tomu dostanu), ale prostě mi to v devíti letech s nulovými psacími zkušenostmi připadá trochu jako zázrak.

No, co přišlo pak, už takový zázrak nebyl. Znáte ten film Camp rock? Ano, jsem dítě, které vyrostlo na Minimaxu, Jetixu a později Disney Channelu (ale nesuďte mě, asi do osmi nebo devíti jsem žila s televizí, která měla jen Novu, ČT1 a ČT2, takže to pro mě byl vážně osmý div světa), takže jsem ho zákonitě musela milovat. Nebo vlastně možná písničky z něj, vážně nevím. Hned se dostanu k tomu, proč to zmiňuji, ale napsala jsem to snad až v jedenácti, dvanácti nebo tak nějak. Víte, nezní to jako moc nízký věk, ale já jsem svým způsobem byla strašně divné dítě.

Ale zpět k psaní. Co jsem vlastně dělala ty dva tři roky? Od psaní jsem upustila. Dodnes tak nějak nechápu, proč, a proč jsem se k tomu vlastně vracela, ale jsem za to neskutečně ráda. Jen jsem ještě od té doby nepřestala psát. Nikdy, ani na chvíli, neustále jsem něco tvořila. A děj mého Camp Rocku? Prostě, bylo to o nějaké holce, která jela pro změnu na tábor, který jsem ale pojmenovala po tom filmu, Camp Rock. Co vím, tak ten příběh měl dokonce dva díly a byl... no, když vám povím, že v prvním díle je chtěl v lese zabít nějaký Ivan a ve druhém je unesli mimozemšťani, asi to mluví za vše. Ano, i to se vám může očividně přihodit na letním táboře. Toto dílo bylo tak nesmyslné, že se mi to pokusila říct i kamarádka, které jsem se psaním tohoto chtěla vyrovnat a pak to došlo i mě samotné, ale má pro mě obrovský smysl, protože jsem se díky tomu vrátila k psaní. A motivace pro vás? Nevzdávejte to ani po několika letech, i když kvalita možná bude pokulhávat. I když přestanete, nikdy není pozdě se k tomu vrátit.

Ve dvanácti až třinácti jsem toho stvořila neuvěřitelně moc, bylo to mé nejproduktivnější období. Pravda, nepamatuji si, že bych něco dokončila, ale alespoň jsem se dostatečně vypsala z těch příběhů „nová holka přijde na novou školu, pozná tam kluka, zamiluje se do něj..." (Vlastně... ježiši, nemůžu přeskakovat. Postupně, Antilio, nebo se v tom nikdo nevyzná!), protože jsem jich napsala, respektive rozepsala, snad dvacet, a to nepřeháním. Proto mi asi tak lezou na nervy. V dokumentu ve Wordu, podle kterého tuto kapitolu vlastně tvořím a kde jsem se pokusila sepsat celou svou psací historii, jsem je shrnula do jednoho bodu s názvem „Školní příběhy", protože to nemá cenu, pátrat v paměti, který byl který.