Rady do větru

Dimenze příběhů, posun

Ne, tato kapitola není o tom, jestli existuje nějaké místo, kde se naše příběhy zhmotňují a naše postavy ožívají. To mi osobně sice přijde jako velice zajímavé a často si to představuji, ale mám dojem, že vzhledem k tomu, jak zásadně své příběhy měním, nejčastěji v otázce toho, jestli nechám někoho zemřít nebo ne, přepisuji a tak podobně, byl by v tom celkem guláš. Nemluvě o tom, že kdyby mě čistě teoreticky nějaká postava navštívila, asi by mi v tom lepším případě vyčetla svůj hrozný osud. V tom horším by mě samozřejmě zabila.

Dobře, přestaňme mluvit o tom, o čem kapitola není, ale o tom, o čem je. Víte, ráno jsem asi za půl hodiny narazila snad na pět komentářů typu: „Nemusí to být podle předlohy, je to přece příběh!" Samozřejmě, že zde byla řeč o fanfikcích, ale mám dojem, že v jistém smyslu to někteří autoři používají i na příběhy klasické.

Mám dojem, že jsem do jedné ze svých parodií napsala něco jako „Neřeš logiku, je to jenom příběh." Smutný fakt je, že někteří autoři se tím očividně i řídí. Ano, jistě jste někde už četli něco jako „Příběh musí být opravdovější než sama skutečnost." A přesně tomu chci kapitolu věnovat. Ano, nebude to nic nového pod sluncem, ale já chci vysvětlit, proč tomu tak musí být.

Nejprve si ovšem vyjasníme pojmy reálnost a realističnost. Běžné dílo (neberu tedy do úvahy, pokud je jistá absurdnost cílem) nemusí být reálné vzhledem k našemu světu. Klidně vám tam mohou pobíhat elfové, jednorožci, létat skrze galaxie vesmírné lodě, cokoli. Ale musí být realistické. To znamená, že musí být uvěřitelné.

To snad všichni chápou. Potíž je v tom, že musí být uvěřitelnější než sama realita, která autora obklopuje. V životě se občas stávají neuvěřitelné náhody nebo věci, které se tak jeví, nebo se děje hodně věci najednou bez jakékoli zdánlivé souvislosti. Občas se stávají zázraky nebo věci nesmyslné. V příbězích to nefunguje.

Další věcí je, že vy v příběhu popisujete jen věci, které jsou důležité. Například pošlete postavu do obchodu. Možná zhruba nastíníte, co koupila nebo co tam zrovna dělala, ale jen proto, abyste se v ideálním případě dostali k něčemu podstatnému. V životě to tak není. Když jste vy v obchodě, jste si vědomi celého svého nákupu, včetně naprosto nudných detailů, které by se v knize nazývaly vatou.

To samé postavy. Lidé se nejenže občas chovají nelogicky, ale jde jim porozumět hůře než postavám. Postavy, ať už sebekomplikovanější, jsou v podstatě čitelné tím, že jsou vytvořeny podle určitých vzorců, které pozorný čtenář vyčte. Skuteční lidé až tak vzorcovití nejsou. Ano, existují určité archetypy, ale odchylky v nich mají mnohem větší dopad než u postav. Tím nechci říct, že jsou všechny postavy stejné, to vůbec. Naopak, mě třeba baví více než skuteční lidé. Nebo že nemají být živé. Naopak, často jsou zajímavější a živější než v realitě. Jen že my máme na formování celý život. Autor měl na formování postavy přinejlepším pár let, ale u mě jsou to spíše dny či týdny.

A teď o tom, že je to „jen" příběh -  píšete, abyste psali, nebo chcete vytvořit něco kvalitního? Jinými slovy, jak dlouho vás to bude bavit, když víte, že je na tom něco špatně? Není lepší se alespoň pokusit dát věcem logiku a řád? Nebudete tak se svým dílem spokojenější? Není to tak těžké. Ano, někdy si s tím budete dlouho lámat hlavu, ale výsledek za to stojí. A to dokonce i když píšete pro radost, pro odreagování. Podle mě vás realisticky vytvořené dílo bude více těšit, i kdybyste ho psali jen do šuplíku. Časem navíc možná přijdete na to, že vás to i více baví psát, když to má nějakou cenu. Ano, není špatně občas psát i něco pro sebe, na odreagování, co možná není úplně správně. Ale špatné je podle mě přistupovat k tomu tak, že chcete vytvářet jen takováto díla.