Rady do větru

Barvy, emoce, dialogy

Jako další téma jsem se rozhodla vybrat barvy. Není to oficiální součást této příručky, ale je to častá otázka. Ano, skutečně u příběhu vidím i to, jakou má barvu. Většinou to prostě vím intuitivně, ale jsou určité znaky, které mezi sebou příběhy stejné barvy většinou sdílejí. Já sepíši jen tři nejčastější barvy, a to modrou, oranžovou a zelenou, protože ostatní jsou spíše výjimkami. Barvy se mezi sebou mohou i mísit. Pokud byste chtěli znát svou barvu, klidně mi napište do komentářů název povídky. Obvykle mají povídky jednoho autora stejnou barvu, ale ne vždy. Většinou barvu poznám v prvních třech kapitolách.

Modrá – Když se podíváte na slova, zdá se vám, že jsou na sobě nahuštěná velice řídce. Jako polévka, do které někdo přidal hodně vody. Text vám přijde takový kratší, než kdyby byl napsán jinou barvou, ačkoli může mít délku úplně stejnou. Obvykle se jedná o oddechové příběhy, ale to není podmínkou. Bohužel příběhy s modrou barvou mají jen zřídkakdy nějakou specifickou atmosféru, a jestli je nějaký příběh nekvalitní, ve valné většině případů je modrý. Ale jsou i výjimky.

To ovšem platí spíše o světle modrých příbězích. Tmavě modré, kterých je málo, ale jsou, jsou specifické tím, že vám připadají stylem psaní unikátní a zároveň tak obyčejné, a většinou jsou kvalitnější než ty světle modré. Ale i když píšete světle modrou, neznamená to, že jsou vaše příběhy špatné, jen asi nebudou takovým požitkem pro čtenáře z hlediska, které neumí většina pojmenovat, jako příběhy jiné barvy. Prostě tomu bude chybět něco, co vám nikdo nenapíše, protože neví, jak tomu říct.

Mohu vás ale snad uklidnit tím, že valná většina i vydaných knih jsou modré, a některé patří dokonce mezi bestsellery.

Oranžová – Hustota slov je někde ve středu. Typickým znakem těchto příběhů je, že ať jsou o jakémkoli tématu, připadají vám nějakým způsobem hřejivé a vzbuzují ve vás silnější emoce, než by vzbudily úplně stejné zápletky sepsané autorem s jinou barvou psaní.

Autoři těchto příběhů jsou s nimi také většinou o dost svázanější než tvořitelé příběhu jiných barev.

Ale má jedno úskalí, a to, že nemusí být úplně příjemná pro všechny. Takový příběh vás totiž do sebe vtáhne s jakousi magickou mocí a nechce vás pustit. Je to takový ten typ příběhů, při kterých, pokud jsou dobře sepsané, nemůžete zadržet úsměv nebo proudy slz a pokud ne to, alespoň vás někde uvnitř zvláštně svírá. Takže se nedají číst pořád a ne každý se bude líbit většině.

Platí tady, že čím je oranžová sytější, tím je její účinek silnější.

Zelená – Z těchto tří neunikátnější, s největší hustotou slov. Nejmorbidnější příběhy jsou většinou zelené, stejně jako ty, které si prostě neberou servítky. Často u příběhů tohoto typu budete mít myšlenky, že toto byste asi neměli číst, i když se vám to líbí. Tyto příběhy bývají často své, jedinečné. Pokud byste se přece jen rozhodli psát příběh jiné barvy, což sice není dobrý nápad, ale budiž, než je vaše obvyklá, zelená se vám nejspíš nepodaří ani napodobit.

Zelená je ale typická tím, že se nejhůře čte. Asi to bude tou hustotou slov, ale přestože vás příběh baví, musíte číst pečlivě, abyste z toho něco měli, nestačí text jen proletět očima. Proto nejsou zelené příběhy ve většině případů ani moc populární.

Ještě jsem nenarazila na jinou zelenou než olivovou.

Narazila jsem mimoto na bílé, žluté, oranžové, červené, fialové a bezbarvé příběhy. Nevím, jestli jsem nějakou barvu nevynechala, ale myslím, že jsou to všechny, které jsem zatím objevila. Ostatní barvy jsou někde mezi těmi třemi základními.