Rady do větru

Jiskra, vata

Četli jste už někdy příběh, který měl třeba hezký nápad, dobře vytvořené postavy... ale přesto vám přišel nějakým způsobem prázdný? Mnoho lidí v takové chvíli řekne, že příběh nemá jiskru. Ale co to vlastně je, taková jiskra?

Definovala bych to jako jakýsi náboj, který udělá váš příběh živějším, méně zapomenutelným. Možná jako samotný život. Ano, váš příběh musí žít, musí dýchat. Ale troufám si říct, že je to jedna z nejtěžších věcí na psaní, protože pro to neexistují žádná osvědčená pravidla. Přesto bych se chtěla pokusit alespoň o pár tipů.

1. Důvod: Zní to zvláštně, ale opravdu záleží i na důvodu, proč píšete. Když je to něco jiného než čistá osobní potřeba psát nebo způsob zábavy, často ,i když byste vlastně technicky psali výborně, může chybět právě jiskra. Proč? To je jednoduché. Nebude vás to pro špatný důvod bavit, a pokud ano, vlastně jen lžete sami sobě. Psaní by vám mělo kolovat žilách, mělo by vás nějakým způsobem naplňovat. Jestli píšete a nemáte k tomu důvod, který je opravdový, nestojí to za to. Najděte si jiný koníček nebo práci.

2. Příběh: Měla by to být naprostá samozřejmost, ale stále to tak někteří lidé nedělají. Piště jen věci, které vycházejí z vašeho srdce, ne to, co je zrovna in, nebo co by se mohlo líbit vaším čtenářům. Rovná se to psaní pro špatný důvod. Často tam sice umí dát autor jiskru i tak, znám spoustu takových příkladů, ale když píšete opravdu to, co vy sami chcete, ta jiskra by se tam prakticky měla objevit sama.

3. Postavy: V tomto případě nechci mluvit o komplexnosti postav, ale o tom, že i ony by měly mít svou vlastní jiskru, aby měl jiskru celý příběh. U postav je toho docela těžké docílit, ale když už si vážně nevíte rady, zkuste je udělat živější tím, že jim dáte nějakou malou podivnost, odlišnost. Vezměme si třeba ústřední dvojici, kterou teď narychlo splácám - on trpí arachnofobií, ona je závislá na sladkostech. S ním se jistě sžijí lidé, kteří se také bojí pavouků a automaticky ho budou mít rádi. S ní budou soucítit všichni, kteří mají stejný problém, budou si možná brát příklad z jejího boje proti sladkostem...a příběh rázem získá jiskru.

4. Představte si: V tomto bodě mám na mysli, že pokud si ke svému příběhu dokážete přiřadit například nějakou písničku nebo obrázek, udělejte to. Pro vás samotné se stane příběh živějším a to je první krok k tomu, aby se stal živější i pro čtenáře.

Poznámka mimo: Mě upřímně docela rozesmává, když mi lidé posílají písničky, které ani neznám, že jim připomínají můj příběh. Je to vtipné i samo o sobě, i tím, jak často se mi to stává. Ale miluji to, protože se pak vlastně dozvídám, jak příběhy vidí mí čtenáři a občas si uvědomím i věci, které jsem o svých dílech ani nevěděla. Za chvíli si začnu psát seznamy těch písniček ke každému jednotlivému příběhu.

5. Naslouchat: Mám na mysli naslouchání svému vnitřnímu hlasu. Když cítíte, že máte třeba popsat nějakou věc, nebo že právě přišel čas na určitou plánovanou scénu, napište to. A naopak, když nějak podvědomě víte, že teď není ta správná chvíle, nechejte si to na později. Výběrem správných chvil pro správné chvíle utvrdíte čtenáře v tom, že se věci ději tak, jak by se měly dít a příběh zase bude o něco živější.

6. Vlastní zkušenosti: Už jsem to tady psala, a myslím, že ne jednou, ale vycházejte z toho, co se vám stalo. Čtenář vám to pak bude s největší pravděpodobností věřit a to je to, co může vytvořit jiskru. Chce to jen umět běžné situace přenášet do těch příběhových.

7. Vyprávějte: Velice častá chyba je, že autor děj sice popíše, ale nenechá čtenáře se do něj dostat. Vše popíše letem světem, zcela sobecky, protože on to přece zná. To je úplný zabiják jiskry. Nepopisujte děj, buďte v něm. Je těžké to přenést na papír nebo na klávesnici, ale uvědomte si, že váš čtenář je ztracený a vy mu musíte dělat průvodce. Nenechte ho zabloudit ještě více, naopak, ukažte mu východ z bludiště vaší mysli. Buďto jeho mostem nad propastí, jeho lodí na rozbouřené řece, jeho světlem na konci tunelu. Potřebuje vás.

8. Piště pravidelně: Já, jakožto expert na nedokončené příběhy, nebo příběhy odložené na neurčito, to znám až moc dobře. Když něco díle nepíši, je pro mě prvních pár odstavců těžké se do toho zpět dostat. Už v tom naštěstí, nebo bohužel, mám trénink, ale vím, že když jsem to udělala poprvé, už se mi nepovedlo se vrátit, právě kvůli tomu, že to postrádalo jiskru. Nedopusťte, aby se vám stalo to samé, a pokud pro to nemáte vážné důvody, pište své příběhy pravidelně.

9. Síla myšlení: Když sami sebe ujistíte před psaním o tom, že do příběhu dokážete dát jiskru, jste na půli cesty. Je to prostá pozitivní psychologie. Pravděpodobně se vám to pak vážně povede. Možná to zní blbě, ale když to zkusíte, buďto nezískáte nic nebo jackpot. To zní jako dobré vyhlídky, ne? Není nic jednoduššího než si to prostě pomyslet, a pokud máte pocit, že to nestačí, napište si to na papír a vylepte na viditelné místo.

10. Vášeň:  Nevím, jestli se vám to také stává, ale já, když píši nějakou scénu, která mě opravdu baví, cítím něco jako elektrizující výboje, které mi probíhají celým mozkem a někdy i páteří. Mám za to, že jestli se to člověku stává, nemusí se bát, že by minimálně ta konkrétní scéna byla bez jiskry. A jak toho docílit? Jednoduše. Piště scény, které vás baví. Ano, tak jednoduché to je. Pokud již nějakou dobu píšete, musíte vědět, jaké scény vás nejvíce baví, tak zkuste příběh směřovat právě k nim. Ano, budou i scény, které vás bavit nebudou, ale jde o to, příběh konstruovat tak, aby byly v menšině.

Možná to zní, že pak budou některé scény vatou, ale i ze scén, které začínají jako vata, lze udělat něco, co je pro příběh nutné nebo to tam prostě nějakým způsobem mám být. A to bych ráda vybrala jako další téma. Takže, jak udělat z vaty scény, které nejsou tak nedůležité?

Vyberu si nejčastější aspekty, které se používají jako vata a z zkusím napsat, jak z nich já osobně dělám něco, co má v příběhu místo.

1. Rozhovory: Vatová dialog umí napsat snad každý a někdy si to člověk ani neuvědomí. Není lehké z něj pak udělat důležitou scénu, ale není to nemožné. Musíte být jen upřímní sami k sobě, aby vám to vůbec došlo. Dále je potřeba rozhovor samozřejmě někam směřovat, vykreslit charakter, něco třeba prozradit, cokoli. Já osobně se nezřídka rozhodnu klidně uprostřed rozhovoru, kam povede. Jde pak jen o tom, dát důvod i tomu jeho začátku. Berme to tak, že každý rozhovor musí někde začít a mnohdy se i reální lidé dostávají v průběhu k jiným tématům.

Když máte pocit, že dialogem nikam nesměřujete, jsou v podstatě dvě možnosti - většinou je vhodnější ho smazat, ale někdy si stačí třeba říct, co se v příběhu v této fázi potřebuje vysvětlit nebo prozradit. Tyto dialogy jsou pak vhodná chvíle, v toku děje nemusí přijít lepší.

2. Popisy: Pozor, rozhodně nemyslím popisy, které tam patří, ale takové ty "natahovací", které jsou tam jen proto, že vám třeba počet slov nestačí na kapitolu. Kromě jejich vynechání lze například vykreslit pomocí nich emoce postavy. Je zataženo a vaše postava se cítí mizerně? Srovnejte to. Dobře, toto je sice klišé, ale myslím, že byste našli i něco originálnějšího.

Zkrátka a dovře, popisy jsou krásné v tom, že k určitým věcem můžete přirovnávat i dějové prvky nebo něco ohledně postav, ať už vzhled nebo třeba jejich povahu. Stačí být kreativní.

3. Postavy: I se zbytečnými postavami se ovšem dá pracovat. Záleží to sice hodně na konkrétním příběhu, ale obecně platí, že nedůležitou postavu můžete použít jako takovou nenápadnou deus ex machinu, která nějakým svým činem rozhýbe děj. Může třeba zradit své přátelé, někoho zabít, říct něco, co ostatní posune k nějakému důležitému kroku... jsem moc negativní, já vím, ale myslím, že mi rozumíte. Akorát byste si měli dát pozor, ať není moc patrné, že jste toto udělali, a také, ať ta role postavy není jednorázová, ať má nějaký větší dopad.

Pro dnešek bych to ukončila, tak co na tuto kapitolu říkáte? Máte třeba nějakou připomínku, chcete něco doplnit? Sem s tím! A nebojte v dohledné době zase přidám nějaké ty žánry.