Láska nezná hranic - snarry

42. kapitola - Stříbro

Dny za dnem letí jako voda,

promarnit je by byla škoda.

Ať přemýšlím a listuji zpátky,

krok co krok.

Koukám a zase je tu další rok.

Proto radujme se, veselme se,

ať dobrou náladu do roku 2018

si odnesem.

Všem přeji štěstí, zdraví a lásku

jak na běžícím pásku.

„Bude stačit tenhle," Harry rychle zvedl hlavu a podíval se na mistra lektvarů, pak jeho zraklouzl na oděv, který profesor držel v ruce. Byl to černý elegantní hábit.

„Ten je krásný, pane, ale to od vás nemohu přijmout." Profesor se lehce zamračil a položil hábit na postel. Několika dlouhými ráznými kroky přešel těsně k Harrymu a položil mu dlaně na tvář. Jemu se v té chvíli rozbušilo srdce jako splašené.

„Harry, tohle je dárek k tvým sedmnáctým narozeninám," promluvil profesor jemným hlasem. Chlapec nebyl schopný jediného slova, jediné, co byl schopný vnímat, byl ten hluboký láskyplný pohled.

„Ale i přesto to nemohu přijmout, nemám vám to jak splatit," promluvil Harry, když se trochu vzpamatoval.

„Harry, já to nechci zaplatit či splatit, mně postačí, když se budeš dobře učit, víc nepotřebuji."

**

Severus čekal, až se Harry převlékne, aby ho mohl doprovodit do vstupní síně. Čekal už deset minut v obývacím pokoji. Malý Albus seděl na pohovce a mračil se na celý svět. Před chvílí mu totiž Severus zakázal jít na uvítací slavnost, řekl, ať se nejprve zamyslí nad svým chováním.

Najednou se ozvaly tiché kroky. Severus se pomalu otočil ke dveřím Harryho pokoje a tiše vydechl úžasem. Chlapec vypadal v hábitu opravdu kouzelně. Mistr lektvarů byl nesmírně rád, že si ten hábit nakonec vzal, i když mu to dalo spoustu přesvědčování, že mu nic platit nemusí.

„Tati, kdo je ten kluk?" zeptal se Albus s velkým zájmem v hlase.

**

Harry pomalu přišel blíž k pohovce, na které seděl chlapec a vypadal jako přesná kopie profesora Snapa, Harry usoudil, že tohle asi bude profesorův syn, o kterém mluvil. Už otevíral pusu, aby se představil, když se najednou malý chlapec usmál a vykřikl: „Harry!" Vyskočil na nohy a rozeběhl se k němu, než se mladý kouzelník stačil vzpamatovat, už ležel na zemi na něm malý chlapec, který se začal šťastně nahlas smát.

„Ahoj, klučino, to takhle povaluješ na zem všechny?" zeptal se Harry také se smíchem a pohladil chlapce po vlasech.

„Ne, jen tebe."

„Tak jen mě, jo?" Harry chlapce povalil na zem a sám se rychle zvedl do kleku a začal chlapce lechtat, začal se smát ještě víc. Mladý kouzelník si najednou uvědomil, že toho chlapce zná a to velmi dobře. V hlavě mu rychle proběhla vzpomínka na jejích první setkání. Přestal chlapce lechtat a otočil hlavu na profesora a šťastně se usmál.

**

Severus seděl u stolu ve Velké síni a tiše zuřil, před chvílí skončilo zařazování do kolejí a Harry znovu skončil v Nebelvíru. Ředitel všem řekl, že chlapec pochází z Ruska, a že nastupuje do Bradavic, aby dokončil studium. O Harrym toho řekl tolik, až z toho mistra lektvarů rozbolela hlava, a jak se zdálo, nebyl v tom sám. Harry také vypadal, že mu není nejlépe. Byl bílý jako stěna a vypadalo to, že se sotva drží v sedě.

„Já říkala, že to ten chlapec nevydrží, že by měl ještě alespoň dva dny ležet v posteli," zašeptala tiše Poppy, která si dnes večer sedla vedle Severuse. Mistr lektvarů na to nic neřekl a začal si nabírat jídlo, které se po ředitelově proslovu objevilo na stole.

**

Pro Harryho hostina byla hotové peklo. Cítil kolem sebe tolik zla a nenávisti, že měl pocit, že se z toho zblázní, aby toho nebylo málo tak zjistil, že ho stříbro pálí, takže se nemohl ani najíst, protože skoro všechno nádobí bylo ze stříbra. Podíval se k učitelskému stolu na Severuse, který měl kamennou tvář, ale přesto se mu v očích mihla starost. Harry se podíval zpátky na stůl plný jídla a natáhl pravou ruku a vzal si z mísy s ovocem jablko, zvedl se a šel pomalu ven z Velké síně. Na chodbě se opřel zády o zeď. Měl pocit, jako kdyby ho svírala ledová pěst, která mu nedovolí se zhluboka nadechnout. Hlásek v hlavě mu napovídal, že musí použít magii jezerní krále. Harry tomu hlasu sice moc nerozuměl, ale přesto se vydal ven na pozemky a k černému jezeru.

                                                                            *

Když tam pomalým krokem přišel, čekala tam postava s černou kápí na hlavě.

„Rád tě zase vidím, vládce všech živlů, ty jsi ale vyrostl za tu dobu, co jsem tě viděl naposledy a také vypadáš jinak," promluvil muž v kápi a mávl rukou, aby se mohl nadechnout Chlapec jen, co popadl dech, chtěl vědět, co je ten muž zač, ale k tomu se nedostal, protože mu muž odpověděl sám. „Jsem zde, abych tě doprovodil ke svému králi, který tě chce vidět, a také jsem dobrý přítel tvého otce." Harry na něj koukal dost vyjeveně, pak když se trochu vzpamatoval, tak promluvil: „Já vám nevěřím a nikam s vámi nepůjdu." Chlapec se otočil na patě a rozběhl se zpátky do hradu. Jeho kroky se zastavily, až ve sklepení před dveřmi profesorova bytu. Chlapec nevěděl, kolik času uběhlo a jestli ta oslava, už skončila nebo ne. Chtěl zaklepat na dveře, ale v tom okamžiku se dveře otevřely.

„Pane Harry, co tady děláte?" vypískla malá skřítka. Harrymu se v té chvil podlomila kolena, spadl na zem a ztratil vědomí.

**

Penelopa tiše zaklela a pomocí svých skřítčích kouzel chlapce zvedla do vzduchu a přenesla ho do jeho pokoje. Tam ho položila do postele. Hábit mu proměnila na pyžamo a překryla ho. Po té mu sáhla na čelo. Chlapec měl horečku, a jak se zdálo tak pěkně vysokou.

„Dobby!" vykřikla celkem vyděšeně. Ten moment se Dobby objevil vedle ní, než stačil otevřít pusu, už mu Penelopa říkala, co má dělat.

„Dobby, přines mi z pánova skladu lektvar proti horečce a pak pro něj dojdi, rychle prosím."

Dobby na to jen rychle přikývnul a zmizel. Skřítka mávla opět rukou a na nočním stolku se objevil malý červený lavůrek, který naplnila studenou vodou a do ní namočila bílý kapesník, který si vykouzlila společně s nádobou, když pak pokládala chlapci mokrý kapesník na čelo, Harry vydechl úlevou a zašeptal pánovo jméno. Penelopa se jen smutně usmála a tiše řekla. „Pro pana Snapa jsem už poslala, za chvíli by tu měl být." V tu chvíli se objevil Dobby s lektvarem. Penelopa si ho od něj rychle vzala a Dobby rychle chtěl splnit další úkol, jenomže to už nebylo potřeba, protože pan Snape zrovna vešel do pokoje.

„Co se stalo?!" vyjel na Penelopu trochu zostra.

„Nevím, pane, přišel jsem a složil se mi před očima, má velmi vysokou teplotu a je vyčerpaný," odpověděla mu skřítka.