Láska nezná hranic - snarry

18. kapitola - Nikam nepůjdu, bez tebe ne!

Ahoj, je tu další kapitola a já to nebudu moc protahovat. Jen vám chci říct, že vám moc děkuju za podporu a komentáře. Moc si toho vážím.

hurá do toho:)))

Harry měl pocit jako by jeho život totálně ztratil smysl. Pan Lucius se ho zbavil jako kus nějakého hadru a hned na to ho někam odvezl. Zavřeli ho tu jako nějaké zvíře.

Harry byl v pokoji, kde se nacházela velká bílá postel, noční stolek s černou lampičkou a poslední věc, která se zde naházela, byla skříň, alespoň si to Harry myslel a představoval.

Teď seděl na speciálním vozíku, jeho tělo na tom bylo přikurtované, cítil na ramenou celkem tři suché pásy.

Nevěděl jak dlouho tu je, jestli měsíc, či rok a bylo mu to jedno. Čas pro něj přestal existovat. Jeho dny se skládaly ze čtyř věcí. Spánek, cvičení, terasa a jídlo. Pro Harryho bylo ze všeho nehorší, to, že když potřeboval na toaletu, tak musel na někoho počkat, což už se párkrát prostě nepovedlo a to pro něj bylo dost potupné, protože pod sebou cítil vlhko.

Harry vlastně cítil své tělo, ale nedokázal mu říct, aby se hýbalo. Jediné s čím dokázat hýbat, byla hlava. Jídlem ho setry krmily a pití pil brčkem.

Harrymu bylo líto, že za ním nikdo nechodí, ale pak si řekl, kdo by chodil za takovým chudákem. Harry se uzavřel do sebe, s nikým nemluvil, nejen proto, že mu tady nikdo nerozuměl, ale neměl potřebu mluvit. Setry mu nějakým způsobem rozuměly, aniž by cokoli řekl.

Každý den za ním chodila setra, která mu vždy protáhla ruce a nohy. Harryho to sice bolelo, ale nedal to na sobě znát.

Dnes si přál být na pokoji. Paní pečovatelka přinesla oběd, nakrmila ho a odešla. Stejně tak to proběhlo i se snídaní. Ranní hygiena, pak snídaně a hotovo.

Harry celé odpoledne seděl na vozíku, hlavu měl opřenou o opěrku, která se nacházela za jeho hlavou. Oči měl zavřené a tiše odpočíval.

**

Severus přímo běsnil vzteky, když před čtrnácti dny přišel na ošetřovnu, aby pomohl Poppy s Harrym jako každý den. Harry s nikým nemluvil od té chvíle, co se od Draca dozvěděl, jak na tom je. Severus se s ním snažil mluvit, ale nebylo mu to nic platné.

Pak za tři dny přišel dopis od Luciuse. Psal, že si s Harrym mají dělat, co chtějí. On je sice jeho otrok, ale nechce mít u sebe otroka, který se ani nehne. Hned na to ho Brumbál nechal někam odvést, aniž by cokoli řekl Severusovi, který se všechno dozvěděl až druhý den, když přišel na ošetřovnu. Poppy mu řekla, že tu Harry není.

Ještě ten den se pohádal s Brumbálem, který mu pořád dokola říkal, že je Harry v těch nejlepších rukách.

Severus chtěl několikrát své malé hádě navštívit, ale neměl na to čas, protože zase učil lektvary, ale jen páté a sedmé ročníky. Zbytek učil Filip Black. Severus byl často ve své laboratoři a vymýšlel různé lektvary, aby Harrymu vrátil zrak a také se rozhodl kontaktovat pana Eliáše Franka, aby mu řekl, jaké lektvary vařil pro svého syna.

V poslední době Severus hodně mluvil s Poppy, aby se co nejvíce dozvěděl o Harryho postižení. Poppy mu poradila, ať napíše Eliášovi. Severus mu ten večer poslal po své sově dopis, kde mu napsal, že ho žádá o schůzku.

Dnes se Severus rozhodl navštívit Harryho. Poppy mu stejně včera řekla, že tam jde taky.

**

Harry seděl na vozíku a koukal do prázdna. Jeho myšlenky se upínaly k jedné a té samé osobě. Tou osobou byl pan Snape, který se s ním nepřišel ani rozloučit a Harry to naprosto chápal. On se taky panu Snapeovi nechoval zrovna hezky, odmítal ho a nechtěl s ním mluvit. Takže se Harry vůbec nedivil, že ho pan Snape ani nepřišel navštívit. Znovu zavřel oči.

Probudili ho hlasy, které tiše mluvily o něčem, čemu nerozuměl. Ty hlasy byly dva. Jeden hlas Harry poznal. Patřil jedné z ošetřovatelek a ten druhý byl pana Snapea, což nebylo možné. Co by tady pan Snape dělal? Ne to není možné, tohle není skutečnost. Harry ještě stisknul víčka k sobě, aby si ještě chvíli udržel sen. Pak se ozval hlas ošetřovatelky, která se o něj starala, než ho odvezli sem.

Ženské hlasy se mezi sebou začaly tiše bavit, ale ty už Harry nevnímal. Otočil hlavu na druhou stranu. Dál dělal, že spí. Ano, chtěl mluvit s panem Snapem, chtěl by ho držet za ruku a už nikdy nepustit, ale bál se něco takového žádat. Najednou ucítil lehký, studený dotek na rukou, které měl položené v klíně.

„Dám ti jen napít, a pak hned zase půjdu," Harry jen přikývl a otevřel lehce pusu. V ten moment ucítil v puse brčko, tak se napil, až to nakonec vypil celé.

„Bolí tě něco?" zeptal se pan Snape po chvíli, Harry chtěl nejprve zavrtět hlavou, ale nakonec se rozhodl jít s pravdou ven. Ani nevěděl proč se s panem Snapem baví, ale najednou měl potřebu si s někým popovídat a říct mu všechno.

„Záda," pošeptal potichu.

„Chceš, abych tě položil na postel?" položil mu další otázku. Harry na to jen zavtěl hlavou a řekl: „Ne, otrok musí vydržet bolest, otrok si jí zaslouží, otrok si zaslouží všechno, co se mu stalo..." Harry chtěl pokračovat, ale vyrušilo ho rozepínání suchých zipů a než stačil Harry něco namítnout, už ho zvedly studené ruce a přenesly ho na postel. Tam ho opatrně položily a otočily ho na pravý bok.

Harry v tu chvíli cítil strašnou úlevu, nejen zad, ale i nohou, které ho také na vozíku bolely. Harry cítil, jak si někdo sedá na postel k němu a bere ho za ruku.

„Spi, moje hádě," zašeptal mu jemný hlas do ucha, ale Harry měl strach usnout, co když se probudí zase do té kruté reality, Kde pan Snape nebude a on bude zase sám.

„Nechoďte pryč," zamumlal zoufale a stiskl pánovi ruku, jak jen mu to jeho síla dovolila. Harry znovu uslyšel ten hlas jak mu tiše a jemně šeptá: „Nikam nepůjdu, bez tebe ne," ten hlas byl tak přesvědčivý, že mu Harry uvěřil a jako na povel usnul.