Láska nezná hranic - snarry

31. kapitola - Bestie

Trvalo snad celou věčnost, než Severus konečně promluvil. „Dobře tedy, nebudu ho trestat tím, že mu dám na zadek, ale zakážu mu na týden létaní na koštěti, myslím si, že by to jako trest stačilo." Harry na to jen přikývnul, usoudil, že malý trest chlapci neuškodí.

„Vypadáš unaveně," řekl Severus po chvíli. „Moc toho nenaspím. Mám noční můry." Severus na to jen přikývl a znovu políbil Harryho do dlaně. „Chceš si o tom promluvit?" zeptal se ho. Harry jen zavrtěl hlavou a lehce se usmál.

*

K večeru musel Severus odejít na schůzi Fénixova řádu, tak se Harry nabídl, že malého chlapce pohlídá. Maloval si na zemi v obývacím pokoji a pořád se usmíval jako sluníčko.

„Hayi, budeš tady spát, plosím," promluvil Albus. Harry odrhl zrak od knihy, kterou si právě četl a podíval se na špunta, který na něj koukal psím pohledem.

„Myslíš, že si to zasloužíš potom, co jsi utekl?"

„Já neutekl, šel jsem za tebou," promluvil klučina smutným hlasem.

„Šmudlo, pojď ke mně, něco ti povím." Chlapec se rychle zvednul ze země a přišel blíž k Harrymu. Ten si ho vzal na klín. „Albusi, já jsem rád, že si za mnou přišel, ale příště už nechoď sám, ano? Mohlo se ti něco stát. Víš, jaký strach o tebe měl tvůj táta?"

„Ale nevypal, že má o mě strach, když mi zakazoval koště. Vypadal, že se na mě hodně zlobí," řekl malý chlapec.

Harry Albuse, pohladil po jeho černých vlasech a promluvil. „Šmudlo, tvůj táta tě má moc rád. Jen ti to neumí dát najevo. Musíme ho to společně naučit."

„My?" Harry se na chlapce usmál a řekl: „Ano, my. Ty a já." Albus radostně vykřikl. „Mám tě moc lád, Hayi!"

„Já tebe taky, šmudlo, a teď si běž hrát," odpověděl mu a postavil ho na zem. Chlapec šel dál pokračovat v malování svého obrázku.

*

Když se o hodně později Severus vrátil, malý Albus už spal a Harry ležel na pohovce a koukal do stropu. Oheň v krbu už dávno vyhasl, takže v obývacím pokoji byla tma jako v pytli. Najednou se potichu otevřely dveře do obývacího pokoje.

„Severusi," promluvil tiše Harry.

„Jsem to já, neboj se. Proč nespíš?"

„Čekal jsem na tebe, jaká byla schůze?" Severus byl chvíli ticho. Pak promluvil, jeho hlas byl studený jako led. „Brumbál chce, abych tě našel, aby si prý s tebou mohl promluvit. Mlel něco o tom, že ty jediný dokážeš porazit Baltazara. Nevím, jak na takovou blbost přišel. Ano vím, že můžeš ovládat živly a že tvoji rodiče jsou Smrt a Život, ale jak tohle sakra mohl zjistit?!" Najednou nastalo ticho. Harry už opravdu ničemu nerozuměl. Nejdříve se mu Brumbál vrtá v minulosti a teď dělá jako by se nic nestalo. Ten starý dědek se musel úplně zbláznit.

„Co se s Brumbálem děje? Nejdříve se mě snaží vyhnat z Bradavic a teď mě chce vidět."

„To opravu nevím, Harry, ale od té doby, co Baltazar napadl jeho mysl, se chová jako blázen. Je jím přímo posedlý. Mě už dokonce napadlo, jestli na něj někdo nepoužil nějaké kouzlo, ale tuto myšlenku jsem zamítl," promluvil Severus. Harry si až teď všiml, že Severus stojí u krbu, zády k Harrymu. Harry opravdu nevěděl, co mu na to má říct. Počkal, jestli mu mistr lektvarů něco neřekne.

„Promluvím s ředitelem, ale až zítra," promluvil Harry do ticha.

**

Harry od té doby, co mluvil s Brumbálem, zmizel z povrchu zemského a z ředitele se naopak stal zase starý dobrý Brumbál.

Severusovi bylo hned jasné, že se muselo něco stát, že Harry musel udělat něco, aby ředitele přivedl k rozumu a otázkou bylo, co a jakou cenu za to musel zaplatit. Když se Severus zeptal, co se stalo, tak se ředitel zatvářil smutně a zavrtěl hlavou. Odmítl se o tom bavit.

Právě teď seděl Severus na schůzi a s ostatními plánoval, jak zabránit útoku na hrad, který se měl konat dnes večer.

„A co ta nová stvůra, která zabijí na potkání a kterou ty schováváš v Západním lese? Ta by se k nám nepřidala? Možná by se té stvůry Baltazar lekl a utekl by a my jsme nemuseli bojovat."

„Dost! Siriusi! Přestaň se chovat jako idiot!" Zakřičel na něj Brumbál. Všichni kolem sebou lehce cukli. „Promiň, ale jenom říkám, co si myslím. Slyšel jsem, že ta stvůra bez milosti zabíjí a nikdo neví proč," řekl Sirius překvapeně.

„Nech si hloupé poznámky příště pro sebe. Napadlo tě třeba jen na chvíli, že ten tvor nemá třeba na vybranou?" zavrčel na něj Severus, než ředitel stačil odpovědět. Nevěděl, co ho k tomu vedlo, ale prostě to musel udělat. Black už se zase nadechoval, že něco řekne, ale najednou se ozvala hrozná rána.

„Baltazar napadl hrad!" vykřikl Brumbál a rychle se zvedl a běžel na nádvoří, které bylo plné dětí. Ostatní profesoři rychle běželi za ním.

„Překvápko!" ozval se nádvořím hlas Baltazara, který u sebe držel malou jedenáctiletou holčičku, která byla celá vyděšená, a po tváři jí tekly slzičky.

„Baltazare, pust to dítě," promluvil na něj Brumbál. Ozval se šílený smích, který se nesl široko daleko. Děti z prvního ročníku si vystrašeně dávaly ruce na uši.

„Brumbále, copak si myslíte, že vás poslechnu? Ne, kde pak! Já se strachem a zoufalstvím živím, copak to nevíte?" promluvil démon, nebo co to vlastně bylo. Vlastně to žádnou podobu ani nemělo. Byl to jen stín s červenýma očima.

„Co si takhle pohrát s tebou jako s hračkou, co říkáš?" promluvil stín na tu malou holčičku.

„A co takhle souboj?" ozval se další démoní hlas, všichni se otočili na místo, odkud ten hlas přicházel. Dokonce i stín.

Nedaleko od nich stál muž. Severusovi téměř okamžitě došlo, že to bude asi ta stvůra, kterou Brumbál schovává v lese. Ten muž byl opravdu ohavný. Kůži měl šedou a vrásčitou. Byl vyšší postavy. Vlasy skoro žádné a ústa měl trochu nakřivo a ze rtů mu tekl pramínek krve, ale Severuse navíc zaujaly oči, které měl sytě zelené.

Tyhle oči by Severus poznal kdekoli. „Harry," tiše vydechl. Dál se díval do těch očí, ve kterých viděl jen krutost a touhu někoho zabít.