Katniss And Peeta After Mockingjay

TO VŠECHNO ON

Katniss:

Dívám se z okna, venku prší. V dálce pod stromem se choulí dívka. Hledím do jejích šedých očí, čiší z nich strach a jejich okraje, zdá se, začínají plnit slzy. Vypadá zuboženě. Prázdný hladový pohled věnuje bahnu před sebou.

Najednou, z ničeho nic, se její oči plní překvapením a čímsi jako obrovskou úlevou. Natahuje se pro ten spálený bochník chleba, strká si ho pod kabát a běží pryč.

Poohlédnu se. Z verandy odchází blonďatý chlapec dovnitř do domu, ze kterého se ještě před chvilkou nesl řev, že někdo spálil chleba.

To on. On jí hodil ten bochník, on jí zachránil život.

Ona mu za to celý život děkovala, avšak nikdy ne nahlas jemu do obličeje.

Odvrátím se a vidím jeskyni. Leží v ní zraněný blonďatý chlapec a dívka, která mu šeptem slibuje, že ho neopustí a zároveň nenechá umřít.

To ona. Ona mu tam zachránila život, když riskovala ten svůj. Nikdo si doteď není jistý, jestli tím splácela dluh, nebo svou roli sehrála jedna nebezpečná emoce.... láska.

Šum deště kolem jeskyně přechází v šum moře. Blonďatý chlapec s dívkou sedí v písku na pláži. Z jejich tváří mluví strach, přitom jejich ústa mají problém cokoliv říct.

Chlapec prolamuje ticho, něco tiše povídá. Pak sahá po medailonku na jeho hrudi a stahuje si ho přes hlavu. Otvírá ho, dívá se do něj a promlouvá.

"Kdybys umřela a já žil, nic bych už neměl, nikoho, na kom mi záleží. Ale v tvým případě je to jiný, rodina tě potřebuje. Musíš žít. Kvůli nim."
"A co ty?" Ptá se po odmlce dívka s něčím jako provinilostí v hlase.
"Mě nepotřebuje nikdo," odvětí jí chlapec, jako by to byla jasná věc, kterou každý ví.

Hledí si do očí, oba mlčky. Pak se konečně ozve hlas:

"Já ano, já tě potřebuju."

Po této větě se jejich rty spojují a dlouhou chvíli neodlučují.

Po tváři se mi toulá slza, jak se na ně tak koukám. Valí se sama a čistě jenom z dojetí.

Pootočím hlavu a vidím vyděšenou dívku, jak mluví s mužem. Bez toho chlapce.

"Kde je Peeta?" ptá se ho dívka vztekle, ale obavy v jejím hlase nelze přeslechnout.

"V Kapitolu." A tímhle se jí bortí svět, rozbíhá se proti muži a pere se s ním, jako by tím mohla svého blonďatého chlapce zachránit. Po tváři se jí valí slané vodopády slz a já zjišťuji, že jsem na tom stejně.

Najednou se ozve výkřik. Nabízí se mi pohled na toho chlapce, ale sotva ho poznávám. Ten výkřik patřil jemu, jeho tělo je samá modřina. Pomněnkové studánky jako by se zakalily nenávistí. Jeho pohled vraždil. Jeho mysl vraždila.

Obětí té vraždy ale byla ta kdysi milovaná dívka. Kouká na něj, snaží se pochopit, co se stalo. On prská, jaká je to zrůda a jak nezbytná je její smrt.

Dívka s kaštanovými vlasy splývajícími na ramenech začíná chápat, že je něco špatně, změnil se a ona doufá, že nedobrovolně.

Já začínám chápat, že ta dívka, co tam bezradně stojí a pomalu ani neví, v co všechno doufá a co si bezmezně přeje, jsem já.

Dívala jsem se do očí sama sobě, viděla se plakat, trápit se. To všechno kvůli němu. To všechno způsobil on.

Peeta.

A má láska k němu.

Vybavuji si tu dlouhou cestu, během které se všechno vyjasňovalo, hráli jsme hru, která mu pomáhala odkrývat ty správné střípky minulosti.

Na konci té strastiplné cesty ale stál Peeta, který mě miloval a nikdy v životě by mi neublížil. Naproti němu jsem byla já, holka, která si sama sebou není jistá a nevěří tomu, co se jí honí v hlavě.

Věřila jenom v jedno. Věřila Peetovi a jeho lásce.

V hlavě se mi jako symfonie rozezněly věty:

"Miluješ mě. Skutečnost nebo iluze?"

"Skutečnost."

Vidím dívku, sebe, která konečně dokázala říct, co cítí. Konečně to sama věděla a byla si tím jistá.

"Co jsem teď?" Ptám se sama sebe nahlas a zbavuji se tak těch výjevů.

Troska.

Troska, co nechápe, co se děje. Troska, co nenávidí člověka, kterého v hloubi duše miluje. Troska, co ani nedokáže říct, jestli ho nenávidí nebo se ho jenom děsí, nebo snad obojí. Troska, co nepobírá nic. Co se stalo, co se děje, co si myslí a cítí.

"Katniss? Katniss!"

Katniss. Jsem to ještě vůbec já? Obrys osoby, která mé jméno vyslovila, začíná vystupovat z mého dosud rozmlženého vidění. Zaostřuji a vidím muže s krátkými vousy. Vypadá jako ten, se kterým se ta dívka nejdříve bavila, potom prala. Ta dívka jsem já, musím ho znát.

"Haymitch," vydechuji jméno, které jsem postavě přiřadila ze vzpomínek.

"Výborně, drahoušku, víš, kdo jsem. To je dobrý začátek." Kouká na mě, jako by čekal, co ze mě vypadne.

Já ale neříkám nic, bojím se. Nevím, jestli je to starý Haymitch, můj trenér a dobrý přítel. Jak mohu vědět, jestli se s ním nestalo to, co s Peetou?

Nic nevím, nic neříkám.

Jako by mi četl myšlenky. Dlouze se na mě zadívá a pak promlouvá, říká přesně to, co mě zajímá. "Katniss, poslyš.. Stalo se něco strašného. Tobě a Peetovi. Ale věř mi teď, že já jsem já. Ten, co tě podporoval po vystřelení šípu na tvůrce her. Ten, co s vámi trénoval. Já.. Já byl jsem v ledasčem s vámi," mluví zmateně, asi se bojí, že jsem úplně mimo, ale mně tohle stačí. Poznávám svého kamaráda Haymitche podle toho, jak mu nejde mluvit i jak je z něj cítit alkohol.

"Haymitchi, Peeta." Nezmohla jsem se na nic jiného. Jen jsem vyslovila jeho jméno, oči se mi zalily slzami.

Přibližuje se ke mně. Nejprve ucuknu, ale pak si na jeho pobídnutí přisedám vedle něj. Bere mě za ruku a hlasitě si oddechne. Vím, že mi chce něco důležitého říct.

"Katniss, někdo ti teď moc ublížil-"
"Peeta. On.. on bil mě a nenávidí mě a-" zmateně se mu snažím něco říct.
"Pšššš, drahoušku, teď mě dobře poslouchej, ano? To nebyl Peeta. S Peetou jsem mluvil, to on tě tu našel vyděšenou a zdrcenou, jak ho nenávidíš. Bojí se o tebe a pořád tě moc miluje. Tamto, co tě bilo a dělalo ty strašné věci, to nebyl on. Byl to mut, kterého vytvořil někdo, kdo vám nepřál vaše štěstí."
"Ale on věděl všechno. Přece říkal věci, které se nám staly, to nemohl být stroj. Byl tak živý. A já jsem ho zabila a pak tu byl zase a byl jiný a chtěl mi pomoct. Nic nechápal. Předstíral, že nevěděl, co mi dělal."

"Katniss, věř mi, že to neudělal ten pravý Peeta."
"Ale který je sakra ten pravý?!" Řvu na něj mezi vzlyky.
"Klid, drahoušku, už je dobře. Už ti nikdo nic neudělá. Půjdeš teď se mnou pryč. Najíš se a odpočineš si, ano?"
Jenom beze slov přikyvuji, asi ani nemám na výběr.

Vstává a pomáhá mi se také zvednout.
Bere mě kolem paže a vede ke dveřím, na které si nepamatuji.
Rozhlížím se po bílé kostce, kde se toho tolik stalo a začíná mi být špatně.

Chci odsud rychle pryč, je to tu hnusný. Nevím, jak dlouho jsem tu byla, nevím, co se tu skutečně stalo a co se mi zdálo. Nevím, jaké lidi nebo stroje jsem tu měla.

Vím jedno, chci pryč!!

Tak co myslíte? Pochopí to, nebo se bude navždy bát svého chlapce s chlebem??

Jinak moc děkuju za všechno a pokusím se do konce prázdnin ještě něco přidat :*