Katniss And Peeta After Mockingjay

TOHLE JE MOŽNÉ??

Ta věta visí ve vzduchu. Nějak mi stále nedochází, co už mi právě asi došlo. Jenom to zůstává hodně hluboko v domněnkách a ne a ne vylézt do jasné mysli.

Asi to nedokážu jen tak vstřebat. Potřebuju být chvíli sám. Chci odsud pryč, ale nemohu ji tu nechat samotnou. Nemám nejmenší tušení, kdo se k ní dostal, ani jak a odkud se k ní dostal.

"Peeto! Peeto!" Kdosi na mě volá z chodby. Přes pootevřené dveře jen matně rozeznávám ten hlas. "Peeto! No tak, kam jsi zmizel?! Sakra, kluku, kde jsi?! Tady jde do tuhého!!"

Haymitch.

Jeho volání přichází jako spása. "Haymitchi?? Tady. Ty pootevřené dveře.. počkej venku, prosím," odpovídám mu tak, aby to slyšel venku za dveřmi, ale tónem, který neregistruje klepající se Katniss.

Přemýšlím, jak odsud vyklouznu tak, aby si toho nevšimla. No, naštěstí to asi nebude nejtěžší úkol, právě se natočila ode mě.

Ten pohled je zdrcující. Vidět milovanou osobu, jak se klepe, je utrápená, vystrašená. To nejhorší ale je, že osoba, které se bojí jsem já.

Odvracím od ní zrak, jinak bych se asi zbláznil bezmocí.

Pomalu se sunu ke dveřím a vycházím ven, naposledy si nad ní povzdechnu.

"Peeto, Peeto! Jsi v pohodě? Víš, kdo jsem? Stalo se něco neuvěřitelného!"
"Jsem v pořádku, ale Katniss -"
"No právě.. aha takže Katniss... Peeto, posaď se," prosí mě Haymitch s obavami a péčí v hlase. Možná bych mu měl říct, co jsem vidět a slyšel.
Jo, udělám to, než začne mluvit on a nepustí mě ke slovu.

"Katniss.. myslí si, že jsem jí ubližoval. Ona.. ona se mě bojí, nemiluje mě a.. a já nevím, co jsem udělal, nebyl jsem u ní. Pak ji najdu zdrcenou, vystrašenou a člověk, kterého se tak strašně bojí, jsem já. Nevím, co mám dělat, bojím se o ní," chrlím ze sebe najednou tak rychle, jako by na tom závisel Katnissin život.

"Peeto, posaď se. Já vím, co se stalo."

Koukám na něj s otevřenou pusou a pocitem, že mi za chvíli upadne brada. Jak to může vědět, sakra?!

"Cože?!"

Haymitch pohledem umlčí mé nechápavé dotazy a něco mi říká, že jich pak bude ještě víc.

"Víš, Peeto.. pamatuješ si, jak jste se s Katniss báli, že tu budou ti, co nejsou na vaší straně a nemají vás tak úplně v lásce?"

Beze slov přikyvuji a začínám mít neblahé tušení, že tuším, kam tím míří. Vyzývám ho, stačí mi k tomu pohled, aby pokračoval.

Pochopil a slova se z něj sypou dál. "Tak přesně to se stalo. Byli to nějací Snowovi hodně vzdálení příbuzní, ti, co s tím začali, nicméně ho očividně měli dost rádi. Počkali na svoji příležitost a teď prostě udeřili."

Dívám se na něj dost nechápavě, což ho naštěstí přiměje, aby to celé osvětlil..

"Jakmile skončila revoluce a vy jste vypadali, že máte klid v duši a chýlilo se to k tomu vašemu obnovenému a teď už reálnému vztahu, začaly se tady, převážně v Kapitolu, hlídat projevy lidí. Chápeš, ne.. aby nešli moc proti vám a nezačali znovu podporovat Snowovy myšlenky a jeho systém. Vypadalo to, že je všechno v nejlepším pořádku, tak kontroly polevily. A přesně toho oni využili . V podzemí Kapitolu si vybudovala své sídlo rádoby organizace prahnoucí po pomstě, změně nebo čemsi, co se honilo v těch jejich hlavách. Našli si příznivce, mezi nimi byli technici, strojaři, vývojáři, lékaři, vědci, různí inženýři a zkrátka všichni, které by taková organizace mohla potřebovat. Jakmile jste oznámili, že přijedete do Kapitolu, chopili se příležitosti a vymysleli poměrně jednoduchý plán, jak vás zničit. Lépe řečeno vaše štěstí."

Nevěřícně na něj koukám a už teď se v duchu omlouvám Katniss, která se bála sem jet. Přesně tohle ji děsilo. Jak může být někdo tak zlý? Smutně a trochu znechuceně si oddechnu, což Haymitche přiměje k tomu, aby zpomalil. Podívá se na mě s upřímnou lítostí a soucitem, což se u něj téměř nevyskytuje.

On nemá dostatek toho soucitu, aby přestal. Já nemám dostatek sil, abych ho k tomu donutil.

"Věděli, že je Katniss křehká duše, že její psychická stránka nikdy nebyla nejsilnější, tudíž měli přesný bod, kam udeřit. To také udělali. Peeto, všichni ti vědci se dali dohromady a vytvořili tvůj klon, muta. Vzhled byl to nejjednodušší, hlas vzaly z rozhovorů a -"

"A ten klon znal jenom to, co bylo přístupné kamerám. Hry, revoluce, válka, zasnoubení," skáču mu do toho tím, co už jsem stihl díky Katniss zjistit.

"Přesně tak. Počkej, jak to víš?" ptá se zaskočeně.
"Tímhle jsem ji mučil, pořád dokola jsem ji to omílal, sčítal jména mrtvých a u toho ji bil a týral hlady," odpovídám zklesle s obrázkem zdrcené, zoufalé Katniss.

Dívá se na mě vážně zklesle a řekl bych i trochu zoufale. "Peeto, ale to jsi nebyl ty." "Ona si to ale myslí, neví, kdo ji mučil, neví, koho zabila. Je zmatená, prostě věří, že jsem to byl já," říkám a cítím slzy štípající v očích.

"Cože?! Zabila?" Haymitch nechápe stejnou věc jako já.
"Ano, asi to vygradovalo k tomu, že toho muta zabila. Nechápu to, nikde žádné zbytky ničeho. Ani stopa."

"Pokud usnula, mohli to odklidit, to bylo to nejmenší," téměř si odfrkne, jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě.

"Odkud tohle všechno vlastně víš?" Ptám se překvapen sám sebou, že mě to napadlo až teď.
"Jeden starý známý to zjistil, ale přišli na to a zadrželi ho, až teď se mu podařilo utéct. Chtěl nám pomoct."
"Bohužel to nestihl," říkám nahlas to, co se jistojistě mihlo hlavou nám oběma.

"Kde je Katniss?" Ptá se jako s novou energií Haymitch.
"V té místnosti, ze které jsem vyšel, byl jsem s ní. Nevím, jak dlouho tam byla ona, asi od toho záchvatu, však víš, ten malý, co jsem měl to osudné ráno," vysvětluji, když povytáhne obočí.
"Pak jsem byl u ní, něco jsem zjistil, snažil se ji uklidnit a pak se snažil pochopit, co se děje a hlavně co se dělo."

"Mluví?"

"Občas. Mluvila rozklepaně, když už vůbec vydala hlásku, ale pak najednou se mi zadívala do očí, mluvila souvisle, já měl pocit, že ji mám zpátky. Moji statečnou milovanou a milující zároveň Katniss..."

Obklopuje nás ticho. Na nic jiného se totiž ani jeden z nás nezmůže.

Po nekonečné době ho prolamuji téměř vzlyky: "Haymitchi, já nevím, co mám dělat. Bojím se. Co když už to nebude jako dřív? Jak ji mám přesvědčit, že teď jsem to já? Co mám dělat, aby mi věřila, jak moc ji miluju a tu lásku mi zase oplácela?? Co mám dělat?" Ne, už to mé slzné kanálky nevydržely a prostě přetekly. Po tvářích se mi jako průhledné kuličky hrachu koulí slzy. Stékají mi na rty. Tak takhle chutná zoufalost, bezmoc a právě nekonečný žal...

Haymitch nemá sílu cokoliv odpovědět, řekne jen: "Jdi někam nahoru do pokoje, já jdu za ní, je tam dlouho sama."

Dívám se na něj, po nějaké době se otočím a zamířím, kam mě poslal. Ještě mě však zastaví jeho hlas: "Peeto, drž se, prosím, neprováděj nic, teď tu musíš být pro ni. Prosím."

Tím končí, otáčí se a opatrně nahlíží do dveří.

Já jdu ke schodům, kudy jsem sem předtím přišel a nekonečný vodopád slz se řine dál po mé tváři.

Všechno ostatní je mi jedno. Mé přání je jediné a to největší na světě.

Ať se vzbudím z téhle noční můry!!

Lidičky,
asi nemá cenu se nějak vymlouvat, proč jsem nepsala.
Zkrátím to asi takhle: jsem přijatá na gympl. Což je úspěch a průšvih zároveň. Musím si psaní užít aspoň přes ty prázdniny, než přijde ta šílená kupa učení.
Děkuju za všechny ty komentáře, že chcete pokračování. Nevíte, jak moc mi bylo líto, že jsem psát nemohla, vždycky to bodlo u toho mého srdíčka.
Děkuju, že tu ještě stále jste!
Jste nejlepší!!! Miluju vás!! ❤