Katniss And Peeta After Mockingjay

NEPŘÍTEL

Katniss:

Pomalu zvedám hlavu a mým tělem prochází malá úleva. Stěny jsou zase bílé. Konečně.

Konečně mám aspoň malou šanci vnímat něco jiného než to, co mi bylo doteď vnucováno. Už před sebou nemám jeho zmučené, vyhublé a zkrvavené tělo. Už mi nerozcupovávají srdce jeho živé bolestné výkřiky.

Rozhlížím se po místnosti, snad abych našla nějaké odreagování. Třeba mouchu, která by alespoň na chvilku upoutala mou pozornost a já nemyslela jen na to, co jsem ještě před malou chvílí musela snášet.

Moucha nikde.

Snad tamhle v rohu je něco malého. Zvedám se, abych se mohla přesunout a prozkoumat to "cosi" v rohu tohohle šíleného pokoje. Teda pokud se to ovšem dá pokojem nazvat..

Aha tak i ta malá naděje, že bych tu nemusela být jediná živá bytost je pryč. Není to ani pavouk, na kterého to předtím vypadalo.

Ale tak co?

Prasklina taky není špatná. Vsadím se, že tenhle "pokoj" má být dokonalý. Sice odporně dokonalý, ale přesto bez chybičky. Takže tohle je nedokonalost, taková Achillova pata. No tak aspoň teď můžu zkoumat její tvar a hledat význam, který beztak nemá...

Když bádám nad tím, kam a proč směřuje, otevřou se malá dvířka, pod kterými projede tácek s chlebem.

Jídlo? On nechce, abych umřela? Myslela jsem si, že moje smrt je to jediné, po čem prahne. Ale očividně se mýlím. Nebo...

Ten chleba taky může být otrávený. Ha! Chytré.. Ale zase mi nejde do hlavy, že by mě nechal zemřít takhle a nevychutnal si moje muka. Ledaže po tomhle budu mít strašné křeče a umřu bolestí. 

Ať je to, jak je to, ten chleba tak hezky voní... A já mám takový hlad... 

Takže sbohem, světe, pomyslím si. Jsem smířená s mým osudem, už jsem toho udělala dost.

"Sbohem, Peeto," zašeptám. To on je jediný, na kom mi vůbec záleží. Je jediný, kdo mi zbyl. Peeta. Můj hodný Peeta...

Tak jo, dost smutku! Přikazuji si a otírám si zbloudilou slzu z tváře.

Vkládám do úst první sousto a chvilku čekám...

Nic. Nic se neděje. S chutí sním ty dva krajíce a přemítám, kdy bych tak mohla dostat další...

Ostré světlo najednou potemní, což chápu jako náznak, že je noc. Jdu si tedy lehnout na to moje "pohodlné" lehátko a snažím se usnout. Nějak ale z hlavy nemůžu dostat pocit, že mě toho ještě hodně čeká, když se mnou bylo zacházeno takhle. Asi se mám na co těšit..

***

Dveře se otvírají, ale dlouhou chvíli nikdo nevchází. Co to znamená? Mám snad šanci utéct? Možná jsem měla, ale teď už je každopádně pozdě.

Peeta. Vstupuje. Tentokrát beze slova, ale s vražedným výrazem. Také nic neříkám, nemám odvahu. Docela se ho bojím. Teď už jo, vím čeho je schopný. A hlavně už je mi jasné, že všechno myslí vážně. Smrtelně vážně. I tu nenávist ke mně, což mě děsí. Teď, když mám rádoby sílu, přeci hodně vytrpím...

Nespouštím z něj oči. Pomalu se ke mně přibližuje a mně se začínají ježit chloupky na zádech.

Všímám si čehosi v jeho ruce a nechci ani domýšlet, co to může být. Podle jeho výrazu ve tváři ale hádám, že mi to každou chvílí ukáže...

A nemýlím se. Jeho dlaně se rozevírají. Jedna z nich odkrývá nůž, ta druhá bič.

Pomalu, ale jistě se přibližuje. Na tváři mu sedí pomstychtivý výraz a jeho oči nepřestávají propalovat ty mé. To je jediné, co dělá.

Je mi jasné, že dneska nedopadnu nijak dobře, pokud to tedy vůbec přežiju, a tak se naposledy snažím ztratit v jeho očích. Je mi jedno, že už to nejsou ty zářivé pomněnky. Mám je ráda, protože patří k němu. Vím, jaké kdysi bývaly. Vím, co se mnou dělaly a jakou moc nade mnou měly a také ještě mají. Pokouším se si tohle všechno spojit a nechat se unést, ale nejde to. Jako by ty oči byly skleněné. Mám pocit, že je chrání vrstva, která zabraňuje tomu, aby se z nich dalo něco vyčíst tak, jak to šlo jako dřív.

Už je skoro u mě, když uvolňuje ruku a vypadává z ní nůž. S řinčivým zvukem dopadá na podlahu, ale ani jeden mu nevěnujeme pozornost. Nepřerušujeme byť děsivý oční kontakt.

Pomalu se zastavuje a ještě pomaleji zvedá druhou ruku. Tu s bičem. Chvíli trvá, než se znovu pohne, ale o to je jeho další pohyb rychlejší.

Mé tělo schytalo první ránu. Ta sedla. Z úst se mi vydere bolestné zasténání. Snažím se ho tlumit, přece mu neudělám takovou radost, abych tu hned brečela. Musím vydržet. Aspoň něco.

Ač jsem se chtěla snažit, teď už řvu utrpením. Tohle se vydržet nedá. Svléknul mě, chvíli nepříjemně osahával a pak bum a facka. Facky střídaly rány do břicha a zásahy bičem. Jak do těla, tak do obličeje.

V puse se mi rozlévá ta známá pachuť krve. Chvíli nic nedělá, jen na mě kouká a pak promlouvá: "Tak co? Nic moc, že jo? Není to příjemný, já to vím. Až moc dobře! Ale jak se říká, šance se má dát všem, takže je fajn, že jsi ji konečně dostala i ty. Konečně máš možnost poznat na vlastní kůži, co jsme si tu vytrpěli. A proč? Kvůli tobě. Jenom a jenom kvůli tobě. Bylo pěkně nefér, že my byli tady a za těchto podmínek a ty sis někde válela šunky ve třináctce s tím tvým "bratrancem". Pak mi ještě budeš nalhávat, že mě miluješ a že se o mě bojíš. Proč? Proč sis hrála na ještě většího šaška, než jakým jsi už tak byla?! Hm!? Možná proto, aby jsi pak měla hezkou budoucnost. Myslelas, že všechny opiješ rohlíkem, když se o mě budeš strachovat? Že ti pak jako všechno prominou. No ona jednala z lásky, byla bezhlavě zamilovaná. Není to sladké?  No jo u někoho se ti to zřejmě povedlo, ale mě neoblbneš. Smůla! Já vím moc dobře, co jsi zač."  

Není to Peeta, kdo tu teď stojí jako nepřítel. Je jím to monstrum, které v něm vytvořili a které ho nakonec ovládlo. Pohltilo toho sladkého úžasného Peetu a mé srdce rozdrtilo na padrť.

"Copak nemáš sílu už ani něco kváknout? Jé víš, co je docela škoda, holčičko? Budeš mít krásně zjizvenej ksichtík. Už tě nikdo nebude brát jako tu okouzlující Dívku v plamenech, ani jako vůdkyni rebelů v tom směšným kostýmu Reprodrozda. Teď budeš jenom a jenom ošklivá obludka. To bych nechtěl."

Ty zrůdo!

Nevnímám. Nevnímám nic kromě toho nože, co leží tak blízko mě. Toho nože, pro který se rychle shýbám.

Nože, který se mu právě zabodl do hrudi.