Katniss And Peeta After Mockingjay

NEJISTOTA

Katniss:

"Peeto? Myslíš, že děláme správně?" Ptám se se značnou nejistotou. Pozdě. Ať už chtěl Peeta odpovědět cokoliv, nebylo by to nic platné. Vlak se právě rozjíždí. "Samozřejmě," usměje se a zvedne paži na znamení, že si mám přesednout k němu.
"Jo tak mazlící technika uklidňování? Mmm, tak to si nechám líbit," úsměv mu oplácím a kupodivu  se ani nemusím snažit, aby vypadal přirozeně. Už na základě předchozích zkušeností, kterých opravdu nebylo málo, uznávám, že člověka umí skvěle uchlácholit.
Přitulím se k němu a jeho ruka mě začne vískat ve vlasech. "Ať se tam stane, co se má stát. Zvládnem to. Slibuju," pokračuje Peeta ve svém procesu utěšování.
Ne, že bych chtěla nějak potopit jeho taktiku, ale tohle říkat neměl. Výborně! Gratuluji, Peeto. V mé hlavě se zase spouští dlouhý myšlenkový řetěz, který zatím nemá konce.
Peeta mě nepřestává hladit a sem tam mi ve vlasech přistane polibek. Je to příjemné, a tak se k němu přitisknu ještě víc. Zvolila jsem strategii usínací divadlo. Jo, prostě budu dělat, že spím. Alespoň pak nebude muset bádat nad tím, co se honí v té mé poblázněné hlavě.
Dotyky nemizí, on nemluví....
Jo! Zdá se, že mám prostor k tomu, se ponořit do mého mozku a postupně procházet to množství myšlenek.
Takže hezky postupně...
Začneme Peetou. Zajímalo by mě, jestli opravdu věří tomu, že všechno proběhne hladce, že všechno ustojíme, společně. Nebo to říká jen na uklidnění? No jo, ale koho se snaží uklidnit, jen mě nebo i sebe? Nezdá se mi, že je takový optimista, aby kousek té útěchy nepatřil jemu samému. Taky si není jistý, vládne v něm aspoň troška strachu. I přes to všechno mu záleží na mém psychickém zdraví, snaží se mě uchlácholit, jak jen to v tuto chvíli jde. Hm tak tahle úvaha mi v sebeuklidňování taky moc nepomohla.
Tak teď se musím přesunout k sobě. Hm a co já? Jo, zase jsem se zachovala jako malá holka, která najde na něčem jednu pozitivní věc a hned hrr do toho! Pane Bože, to musím být tak strašně nezodpovědná? Zase jsem nás vystavila nebezpečí. A proč? Protože jsem naivka, která chce navštívit Cetkii.
A k mému myšlenkovému vlaku se připojuje další vagon. Cetkie.
Je k neuvěření, co si musela během revoluce zažít. Byla zvyklá na kapitolský luxus, pak bum a byla ve Třináctém. V tom odporném podzemním kraji bez paruk, bez zábavy, bez přepychu a s lidmi v uniformách.
Samotnou mě překvapuje, jak moc mi přilnula k srdci. Nesnášela Dvanáctý, nesnášela splátce z něj. Najednou já s Peetou, naše vítězství a ona... Ona začala být hrdá na to, že byla přidělena právě k Dvanáctému. Začala nás mít ráda, prožívala s námi bolest, strach a nakonec i zaslouženou radost. Byla se mnou u konce toho všeho. Každý má své mouchy, úchylky, ale každý má také něco vyjímečného. I Cetkie. Ano, mám ji ráda a chci ji zase vidět. Po dlouhé době znovu slyšet její nadšené štěbetání o tom, co je kde nového.
Co se to se mnou děje? Já se dokonce i těším, až mě bude připravovat na nějaký ten rozhovor. Udělám jí tu radost a jednou do toho nebudu zasahovat, nechám ji, ať se na mně vyřádí, jak chce.
Ne, tak tohle si slíbit nemůžu. Zase tak tolerantní být neumím.
Moje spací strategie přestává být jen divadlem a mě se zmocňuje bezený spánek.

Ahoj, jsem tu s novou kapitolou, která je kratší, za což se omlouvám, ale prostě to tak vyšlo.
Ano, je nepřehledná a zmatená, ale kdo má perfektně utříbené své myšlenky? Moc takových není a myslím si, že zrovna Katniss k nim nepatří.
No a jako vždy vám chci moc poděkovat a říct, že si prostě neumím odpustit tohle okecávání. Není to okecávání, ale poděkování, které je na místě. Takže už konečně to DĚKUJU  a mějte se hezky.
Mám vás ráda!