Katniss And Peeta After Mockingjay

ZLOMENÁ

Katniss:

Au!
Probouzí mě ostré bílé světlo. Tak moment.. světlo?!

Jak jsem se sem dostala?! A kde to vlastně jsem?!
Z včerejšího dne si pamatuji tak akorát, že jsem si myslela, že Peeta měl záchvat a někam utekl. Šla jsem ho hledat, našla jsem ho a on...

On mi řekl, že jsem zrůda a že mě nenávidí.
Peeta mi řekl, že mě nenávidí!

Neeee

Při téhle vzpomínce se mi oči plní slzami. Proč? Proč to říkal? To myslel vážně nebo s ním jen pořádně cloumal záchvat? A teď nevím, co si odpovědět. Zněl opravdově, ale ty jeho oči.. Nebyly to ty typické pomněnky, které miluju a ve kterých se ztrácím.

Ty modré živé studánky jako by zmrzly. Led. Nic jiného mě nenapadá na popsání toho nepříjemného pohledu plného výčitek, nenávisti a toho nejhoršího...

Touhy po pomstě...

Dobře, tohle je jedna věc, ale přece nemohl jen tak z ničeho nic takhle přepnout.

Vždyť utekl z toho pokoje. Proč? Muselo jít o něco vážného, jinak by se mnou zůstal. Chtěl mě ochránit? Asi ano, nic jiného mě teď jako vysvětlení nenapadá. Pak tedy vyvstává další otázka, před čím mě chránil. Palác je střežený, náš pokoj ještě víc, takže to muselo být něco nebo někdo uvnitř...

A zase jsem dospěla ke stejnému závěru. Musel mít záchvat, žádné jiné vysvětlení nemám. To ale znamená, že teď už musí být v pořádku. Přece jenom je už minimálně celý den od toho, co to všechno začalo a to už se přece musel uklidnit.

Jeeee

Místo předešlého strachu a smutku oplývám radostí. Byl to jenom pekelně zlý a velký záchvat, ale teď co? Teď už je to pryč a bude to zase dobrý.

Budu se moct schoulit u něj v náručí, říct mu, jak moc jsem se bála, vyslechnout si jeho útěchy a co víc? I ty ledové studny roztají a zase budou plné života a lásky......

Když mi v myšlenkách probíhá tohle kouzelné slovo, musím si povzdechnout a usmát se. Bože, jak já ho potřebuji, jak moc se těším až ho uvidím. Normálního. Milujícího..

Až se znovu budu utápět v jeho nenahraditelných pomněnkách. Až znovu ucítím jeho teplé měkké rty na těch mých. Až mi řekne ta kouzelná slova "Miluju tě" a já mu je s láskyplným pohledem oplatím....

Musím ho mít u sebe!

Nevydržím to a vstávám z postele, abych vůbec mohla prozkoumat místnost, ve které jsem.

Je to malý čtverec s bílými stěnami. Nahoře na stropě svítí to odporné bílé světlo, které mě tak nepříjemně vzbudilo. Šmejde! Pomyslím si. Vůbec to tu nevypadá jako ostatní luxusně vybavené pokoje v paláci.

Jdu se podívat k oknu, abych se mohla trošku zorientovat.

COŽE?!?!

Tak tohle není pokoj, to je klec akorát bez mříží. Krabice. Tak to je přesný výraz, protože tomuhle se jinak vážně říct nedá. Ono to nemá okna!

Tohle se mi nelíbí, to není dobrý. Tohle nenasvědčuje ničemu dobrému a začínám se docela bát. Ovšem abych našla Peetu, musím se odsud dostat, tak jdeme na to...

Nejdřív musím vyzkoušet, jestli jsou odemčené dveře, ty tu naštěstí jsou.
Jo! Jdou otevřít, takže se opatrně rozhlížím a vylézám do stejně bílé dlouhé chodby.

Nemám ponětí, kde jsem. Rozhoduji se tedy, že pomalinku projdu tou chodbou a doufám, že dostanu nějaký nápad, kde by Peeta mohl být.

Na konci té chodby jsou obrovské dveře a nevím proč, ale nějak mě lákají. Vcházím tedy a přede mnou se objevuje průhledná stěna od dalšího velmi skromně vybaveného pokoje.

Pomalu přecházím k místu, kde jsou dveře a odhodlávám se jít dovnitř...

Je to dost nepříjemný pocit, protože zevnitř nejsou ty stěny průhledné a je to další bílá krabice, tentokrát však bez postele. Ani ty dveře odsud nejdou vidět. Moment! Dveře! Já přece nezavírala! Prudce se otočím a to, co tam vidím mě překvapuje.

Vlastně to ani není něco, ale spíš někdo. Peeta. Stojí přede mnou v celé své kráse a upřeně mě pozoruje. Nevím, jak začít. Co mám říct? Pamatuje si vůbec něco?

Po chvilce ticha tišše promlouvám, ale nakonec ze mě nevyleze nic jiného než oslovení. "Peeto," pak se ale rozmlouvám. "Tolik jsi mi chyběl. Jsi v pořádku? Kde to jsme?" Odpovídá mile: "já ti chyběl?" Hurá mám ho zpátky! "Hm a taky ještě budu," vyštěkne najednou. Co? "Jo tak ty jsi vážně taková naivka, že jsi si myslela, jak to přejde. Bóže!" Protočí panenky a nepříjemně se ušklíbne. Historie se opakuje. Zase na něj koukám jak na přízrak a v hlavě mám jak po výbuchu. Co to zas říká? Je to tu znovu nebo to pokračuje? Je to vůbec záchvat?

"Jestli jsem v pořádku? Teď už ano, protože mám konečně pročištěnou hlavu a správně urovnané myšlenky. Pro ty méně chápavé, jako jsi ty, Dívko v plamenech, tím myslím, že jsem rád, že jsem se tě zbavil. A co bylo to další? Jooo kde to jsme? No jo vlastně naše nevinná holčička to neví. A proč? Protože to tu nezažila. Nemučili ji tu! Ale víš, kdo si to moc dobře pamatuje? Tak jen pro příklad já, Johanna, Annie, Darius a spousta dalších nevinných lidí, kteří tu většinou trpěli kvůli tobě! Ale ty!? Ty si žiješ ve své pohádce, tak já ti ji přeruším jo? Pustím ti horor. Teda aspoň pro nás to byl horor a ty se konečně seznámíš s tím, co se tu dělo. Měj se a užij si to, Reprodrozde!" S tím se otáčí na patě a už slyším jen ránu dveří.

Než stačím jakkoliv začít uvažovat, následující události mi v tom brání. Místnost se začíná měnit.

Světlo zhasíná, stěny tmavnou, chvilku se nic neděje, ale pak s najednou prudce objeví obraz. Obraz, který je na všech čtyřech stěnách, dokonce i na podlaze i stropu. Není to ledajaký obraz. Je to šíp přímo do srdce, protože ne obrazu je Peeta se zkrvavenými zády a trpícím výrazem. To ale není všechno, obraz se začíná hýbat a tím pro mě startuje nekonečné šílenství.

Ať se podívám, kam se podívám, všude na mě vyskakují odporné výjevy z toho, co Peetovi prováděli. Nejde dělat nic jiného, než se schoulit do klubíčka, zavřít oči a drtit si lebku ve snaze dostatečně zabránit průniku těch výkřiků a sténání do mé hlavy. Nemyslím na nic, nejde to. Soustředím se jen na to, abych za žádnou cenu nepovolila víčka ani dlaně.

Bezmoc.

Zoufalství....

******

Ahoj,
Tak další kapitola na světě. Co vy na ni? Jak se vám líbí Peetův nový postoj? Věřte mi, že to není příjemný psát, ale chtělo to nějak okořenit...
No nic, opět chci moc a moc poděkovat za všechna přečtení, u kterých se blížíme ke 2K!! A skoro 250 votes!! Nic jiného než mega velké DÍKY napsat nemůžu, tak snad to stačí. Ale pocity? Tak ty jsou jiné. Mám šíleně velkou radost, že to aspoň těch pár lidí baví. :-)
Nakonec už jen všem, školou povinným: úspěšné zakončení roku!! :-)