Katniss And Peeta After Mockingjay

JEN MY DVA

Peeta:

Vycházím schody a mířím chodbou k našemu pokoji. Asi mi došly slzy, ty zdánlivě nekonečné vodopády totiž ustaly a zůstává po nich jen ulepená slaná tvář.

Tam dole teď někde Haymitch mluví s tou vystrašenou hromádkou neštěstí. Snaží se jí vysvětlit, co se tu dělo. Pokouší se ji přesvědčit, že to monstrum je jen falešné a že já jsem já. Kluk, co by jí nikdy neublížil.

Co dělá ona? Rozmlouvá mu to? Věří mu? Snaží se to pochopit? Vnímá ho aspoň? Je tam vůbec?Neutekla? 

Co když se bojí i jeho? Co když tam i za něj dorazí mut a připraví ji o poslední zbytečky přátel, co má. 

Obracím se na cestu zpět, ale na prvním schodu odolávám svým myšlenkám. Přesvědčuji sám sebe, že jsou až moc nereálné. Vždyť přece nikdo neměl potřebu překazit jen přátelský vztah se starým opilcem.. nebo jo?

Na chodbě se rozezní zvuk něčích kroků, tak se rychle obracím zase zpět směrem k našemu pokoji. Haymitch ví, co dělá. Snad...

Ve snaze, aby mě ten někdo na chodbě neviděl, spěšně zaplouvám do pokoje. Po zaklapnutí dveří, ale zůstávám stát jak opařený. Dýchá tu na mě to prázdno s tichem, které mě asi dovede k šílenství.

Vždyť tak nedávno jsme se tu rozhlíželi a divili se, že se Kapitol a jeho luxus naprosto nijak nezměnil. Jako by to bylo před chviličkou, co jsme douklidili poslední stopy po naší polštářové bitvě.

Tak moc mi chybí. Chybí mi její upřímný úsměv, něžný hlas, maličké dlaně schované v mých. A ty krásné šedé oči, ve kterých bych se pokaždé dokázal ztratit, i když je tak dobře znám. Postrádám pocit mít někoho milovaného nablízku, nemám o koho se starat. Nemám koho obejmout. Není tu nikdo, komu bych mohl neustále dokola opakovat, jak moc ho miluji. Není tu Katniss, která by i tohle chmurné ticho rozzářila a prázdno vyplnila. Svou krásou, svým hlasem, prostě svou přítomností.

Stále více na mě doléhá pocit bezradnosti. Netuším, jak ji získám zpět, jak ji přesvědčím, že jsem to já, ten, kdo ji miluje a koho ona milovala také. Co když tam ten minulý čas už zůstane? Co když to nikdy nebude jako dřív? Bude mi zase někdy tak věřit? Dospěje ještě k tomu, že já jsem ten, se kterým chce být? Vrátí se vůbec někdy do mé blízkosti? 

Takhle to dál nejde. Seber se, Peeto, radí mi nějaká odhodlaná část mého já. Ta, která je nejspíš schopna reálně uvažovat a je připravena bojovat za bezpečí a klid pro Katniss.

Ať už je má osoba složena z několika takových já, ani jedno nedovede přesně vymyslet, jak to udělat. Jak k ní vůbec promluvit, abych ji hned nevyplašil. Jak s ní jednat dál, aby mě stíhala chápat. Čím ji jednou provždy dokázat, že má slova jsou pravda.

Jak si tak v hlavě vytvářím seznam toho, co nevím, jak provést, a opakuji si každou položku toho nekonečného seznamu, pomaličku mi dochází, že někde v hloubi mysli ta řešení mám. Už jen jim dát prostor proniknout ven a sestavit z nich kompletní plán. Koneckonců času na to budu mít ještě asi dost.

Právě jsem si sedl do křesla, když se ozývá slabé klepání na dveře. S obavami, kdo za nimi stojí, se rozmýšlím, zda-li půjdu vůbec otevřít. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že na tohle vůbec pomyslím, ale zoufale moc nechci, aby tou klepající osobou byla Katniss. Nejsem psychicky připravený s ní mluvit. Nemám, co bych jí řekl, čeho by se mohla chytnout. Nestihl jsem nic promyslet a-

Klepání se ozývá znovu. Tentokrát silnější. "Peeto? Peeto, no tak, vím, že tam jsi." Nejistý hlas ale nepatří Katniss, tenhle totiž nejde z žádným zaměnit. I když je skleslý, pořád je svým způsobem pisklavý. Otvírám dveře a za nimi nestojí nikdo jiný než Cetkie.

Dívám se do její lítostí zalité tváře a nedokážu promluvit, bojím se totiž, že bych se na místě sesypal. Jako by to vytušila, se ozývá znovu: "Nic neříkej, všechno vím," upřeně mi hledí do očí, zatímco se ty její zalévají slzami, pak se nakloní a obejme mě, "mrzí mě to." Oplácím jí její pevný stisk a jsem vděčný za to, že ji práce s námi a později i válka obdarovala emocemi. "Peeto, strašně dlouho jsi nejedl, potřebuješ sílu," prolamuje ticho Cetkie. "Prosím, pojď si se mnou do kuchyně pro nějaké jídlo." Mlčky přikyvuji a následuji ji, pocit slaboty už ani sám sobě nezapřu.

Procházíme chodbou a já vidím místo, kde jsem ji tenkrát před rozhovorem spatřil jako anděla v nádherných šatech. Tehdy byla jenom má.

Ponořený v myšlenkách na ty nejhezčí chvilky vcházím do menší kuchyňky, kde je připraven chléb, zelenina, nějaké ovoce a čokoláda. 

Choulím se v měkkém křesle u krbu, Cetkie mi podává talíř s jídlem, co si přeje, abych snědl. Po kouscích ulamuji pečivo a dívám se do ohně.

Plamen ve mně vyvolává další a další vzpomínky, mezi nimiž jako poklad vyniká ta na tu osudnou noc. Noc, kdy mi zničehonic zazvonil telefon a z něho se ozval zoufalý ubrečený hlásek. Jako by nebylo nic jiného, všeho jsem nechal a běžel za ní. Hned ve dveřích mi padla kolem krku a strašně moc plakala. Ničil mě pohled na ni v tom stavu, snažil jsem se ji utišit, vzal ji na pohovku ke krbu, koukali jsme do ohně, Katniss se ke mně choulila, hlavu v mém klíně. Hladil jsem ji po po ruce, rameni, zádech. Vískal jsem ji ve vlasech, sem tam jí do nich vtiskl i polibek. Ze všeho nejvíc jsem ji přál, aby usnula, netrápilo ji už nic zlého, aby měla klid. Druhý den se stalo něco neuvěřitelného. Kupička neštěstí a strachu z minulé noci se vytratila, se vším se mi svěřila. A pak.. pak mi řekla věc, ve kterou jsem beznadějně doufal od svých dávných školních let. Miluju tě, šeptá mi plamen. Jako bez duše hledím dál do ohně, chci dál prožívat kouzlo té chvíle. To neuvěřitelné štěstí. Okamžiky, kdy všechno bylo pohádkové a byli jsme to jen my dva, nikdo jiný.

"Jen my dva," šeptám do ticha kolem mě. Jen my dva, zní mi to v hlavě stále dokola. Točí se to kolem všeho jako kolotoč. Jen my dva.

A v tom to bude. Skutečně tam nebyl nikdo jiný, dokonce o tom ani nikdo neví.

Katniss a já. Žádné kamery..