Katniss And Peeta After Mockingjay

JAKO ANDÍLEK

KAPITOLU BYCH CHTĚLA VĚNOVAT @BarboraVaskova, PROTOŽE Z VĚTŠÍ ČÁSTI JE TU PRÁVĚ KVŮLI NÍ.

!!!ENJOY!!!

Peeta:

Hrají si na Louce. Tančící holčička s tmavými vlasy a modrýma očima a chlapec s plavými kudrlinami, který se ji pokouší dohonit na svých buclatých batolecích nožkách.

O rozkvetlý strom se opírá ten nejcennější poklad, jaký může být. Moje žena.

 Tmavé lokny jí spadají kolem ramen, na tváři jí září něžný úsměv  při pohledu na  naše děti a soustředěný výraz, když plete pampeliškový věneček.

"Maminko, ten je nádherný," zavýskne potěšeně holčička, když ji Katniss nasazuje věneček. "Moje malá princezna," odvětí medovým hlasem.

Beru si do náruče našeho syna a mířím k nim. Usazuji ho na deku vedle jeho sestřičky a sám si beru do náruče maminku. Hladím ji po rameni a sem tam vtisknu polibek do vlasů.

Naše dcerka vstává a ukazuje nám trošku pochroumanou kopii jejího věnečku. "Na mami, ten je pro tebe," oznamuje jí a vkládá jí ho do vlasů, až mě pošimrají pampelišky, jak ji pořád objímám. "Není takový jako ten od tebe, ale snažila jsem se. Slibuji, že až se to pořádně naučím, budu ti je plést každý den." Katniss se pousměje a něžným hláskem ji chlácholí : "Je nádherný, jsi moc šikovná. Nemám pravdu, tatínku?"

Jsem jako v transu z těch dvou překrásných stvoření, co čekají na mou odpověď, a tak chvilku trvá, než ji ze sebe vypravím: "Jste obě nádherné a nedělají to jen ty věnečky. Miluju vás, zlatíčka moje."  Jejich oči se vpíjí do těch mých a já nevím, do kterých koukat dřív.

"Táta," vypraví ze sebe ta malá pusinka v rozkošném obličeji, který zatím jen přihlížel. "No ty jsi taky naše zlatíčko. Oba jste naše zlatíčka," dostávám ze sebe a oči se mi plní slzami. Katniss se na mě dojatě podívá, protože "táta" bylo jeho první slovo. Je mi jedno, že to děti vidí. Myslím, že je jen dobře, aby věděli, jak moc se s maminkou máme rádi, a tak jí věnuju políbení tentokrát na rty. "Děkuju," šeptám jí sotva slyšitelně.

Objímám je. Všechny tři. Jsou to nejcennější, co mám. Nedopustím, aby se jim něco stalo. Ne po tom, čím už jsme si prošli. Teď už se nic nezkazí.

Katniss je hladí po vláskách a když přejíždí po plavých kudrlinkách, chlapeček se k ní otočí a skočí jí do náruče. "Máma," zavýskne.

Děti si odbíhají hrát a my zůstáváme sami. Lehám si do trávy a ona ke mně. Ruku má přes mou hruď a hlavu opřenou o mé rameno. Chvíli takhle ležíme a já přemýšlím o tom, jak moc ten čas letí, jak moc naše děti rostou.

Z myšlenek mě vyvádí až tmavé lokny všude kolem a její rty na těch mých......

Polibek jí oplácím, ale když otvírám oči, nejsme na Louce, ale v pokoji. Nejsme ve Dvanáctém, ale v Kapitolu. Jediné, co se naštěstí nezměnilo, jsou její rty nalepené na mých a vlasy obklopující mou tvář.

Zasněně na ni koukám, je tak krásná. Z nostalgie, že tamto byl jen sen, mě vyvádí fakt, že tohle dokonalé stvoření je jenom moje.

"Co na mě tak koukáš? Tváříš se, jako bys mě viděl poprvé." "Už ti někdy někdo řekl, jak moc si krásná?" Její tvář se zalije ruměncem a z úst se jí dostane jen tiché "Nepřeháněj."

"Nepřeháním," vydechnu a opět spojuji naše rty. V břiše mi poletují motýlci, v hlavě mám mlhu. Je to skutečnost nebo iluze?

Odtahuji se a ptám se jí: "Mohla bys pro mě prosím něco udělat?" "Jistě, pro tebe cokoliv." "Štípni mě." "Proč?" ptá se překvapeně. "Nemůžu uvěřit, že je to skutečné, že už ten sen skončil." "Jaký sen?" ptá se se zájmem. "Nádherný, byli jsme na Louce. Naše děti si tam hráli a náš syn poprvé promluvil. Jeho první slovo bylo "táta" a hned potom i "máma". Naše dcera upletla krásný věneček. Byl pro tebe, s láskou ti ho vtiskla do vlasů a tobě tak slušel." Se zájmem mě poslouchá a pak něžně šeptá: "Teď to byl jenom sen, ale co my víme? Třeba za pár let nebude..." "Nevíme," doplňuji také šeptem.