Katniss And Peeta After Mockingjay

VEČEŘE

Katniss:

Zase nemám páru, jak to udělal. To prostě dokáže jen on. Jako by to nebylo ve stejný den, kdy jsem se ráno bála, co se tady stane.

A teď?

 Teď se tady válím po posteli, směju se jak o život a škemrám o konec nebo aspoň pauzu v polštářové bitvě, která vypukla těsně po našem příchodu.

Teď mě tak napadá, že jsme si ten pokoj vlastně ani neprohlédli, ale co? Známe Kapitol, takže byl určitě přeplácaný vším možným. Za momentálního příměří mám čas se podívat, co všechno z toho možného je na kousky nebo minimálně na podlaze. Hmm, slušná práce.. Tohle nesmí nikdo vidět!

Kdyby se tady tohle stalo dřív, bylo by mi strašně líto avoxů, kteří by to museli uklízet a přitom by mohli jen spekulovat, co že se tu asi dělo.  Teď jsme tady ale jen my, a tak je jen na nás, abychom to uklidili dřív, než pro nás Cetkie někoho pošle, že je večeře. 

Zdá se, že Peetu napadá to samé.  Když si doprohlédne pokoj, na tváři mu jeho dosavadní úšklebek hned vystřídá něco jako výraz provinění. 

"Ty Katniss, neměli bychom to tu trošku poklidit? Cetkie se zblázní, jestli to tu takhle uvidí." Neodpovídám, jen přikyvuji hlavou.

Úklid probíhá v klidu. Dáváme do původního stavu to, co během naší bitvi nějak přišlo k úhoně. Poměrně často se zastavujeme a bádáme nad tím, k čemu asi ta daná věc je. Sem tam se také pozastavíme nad zbytečností toho všeho. Kapitol nikdy nešetří. Je až obdivuhodné, že nezměnili svůj přístup. Dobře, je změna vlády, to jo, ale mám na mysli jejich postoj a tak něco. Stále jsou tu ti šašci v maskách, parukách, šíleně nalíčení a oblečení v extravagantních oblecích. Jej, právě jsem Cetkii nazvala šaškem, ale ona je jen poddruh šaška kapitolského.

Cetkie se sice obléká a většinou i chová jako pravá Kapitolanka. Taky se není čemu divit, vyrostla tady. Když jsme ale s Peetou před hrami projevili zájem o tréninky, změnila na nás názor. Nemluvě o tom, jak se k nám chovala po našem návratu z arény. Jistě, naše vítězství pro ni znamenalo slávu, po které tak dlouho beznadějně toužila. Ale pak v tom bylo něco víc. Prožívala s Haymitchem naši bolest a bála se o nás. A co víc? Cítila soucit, když jsme museli do arény znovu. Právě tím se odlišuje od většiny Kapitolanů. Dokázala se změnit díky nám. I když si to hodně nerada přiznávám, musím říct, že mi na ní záleží a mám ji ráda.

Já o vlku a Cetkie za dveřmi. Po jejím klepání nastalo takové to ticho plné očekávání a nervozity. Všimne si toho?

Naštěstí je Cetkie tak vysmátá, - zajímalo by mě proč - že nic nekomentuje, což v jejím případě znamená, že tu nevidí nic divného. Dobře my!!!

"Děti moje, večeře," trylkuje Cetkie. S Peetou si vyměníme zaražený pohled. Zřejmě je i on docela vyjukaný z jejího chování.

Mlčky jdeme chodbou. Teda, já a Peeta jdeme ruku v ruce potichu, ale Cetkie něco vypráví. Moc ji nevnímám. Prohlížím si chodbu a obrazy na jejích stěnách. Po příchodu do jídelny stojíme jako opaření.

"Haymitchi," vydechnu překvapeně. "Taky tě rád vidím, drahoušku," odpoví a v jeho hlase není slyšet ironie ani nic takového, zní to upřímně.  

"Kde se tu berete?" ptá se se zájmem Peeta. "Nemohl jsem si nechat ujít tuhle slávu. Nečekal jsem, že vy dva ještě někdy páchnete do Kapitolu, ale když má Cetkie tak skvělé přesvědčovací schopnosti, tak se tomu nedalo odolat. Jednou jsme byli tým, který zázračně přežil a stále jím jsme," odpovídá mu Haymitch. Hm musím uznat, že na jeho poměry byl tohle úplně filozofický proslov.

Všem se nám na tváři drží překvapený a taky trochu dojatý výraz. Cetkie má co dělat, aby se nerozbrečela a dlouze ho objímá. Vyměním si s Peetou nechápavý pohled. Copak spolu něco maj? Vždyť se nenáviděli. Ať už mezi nimi je cokoliv, přeju jim to. Oba si toho zažili dost.

U jídla probíráme organizační věci, a já si tak připadám jako před hrami a zmocňuje se mě nepříjemný pocit.

Probíhá to přesně jako tehdy. Řešíme časový harmonogram, přípravu na vystoupení, co budeme mít na sobě a strategii.

Váháme, jestli přiznat, že to bylo těžké, že to všechno má následky. Nebo jestli říct, jak naše láska překoná všechno a ani Snow nás nezničil.

Nakonec jsme se shodli na tom, že to podáme takhle: bylo to těžké, máme následky, ale naše láska to ustála. Snow nás nezlomil.

Jen doufám, že Cetkie měla pravdu, když říkala, jak moc nás mají rádi. Nerada bych někde lezla na podium, aby nás ukamenovali.

Konec úvahám. To, co se zítra stane, se stát má. A víc to rozebírat nebudu. Teda alespoň se o to pokusím.

"Dobrou noc, jděte brzo spát, ať zítra nejste jak zombie," ukončuje naši večeři Cetkie. "Dobrou," odpovíme s Peetou jednohlasně. "Jej jste tak sladcí, že z vás snad dostanu cukrovku," směje se Haymitch. Rozloučíme se a odcházíme do pokoje.

"Ty se přede mnou stydíš?" diví se Peeta, když po něm chci, aby se otočil a já se mohla převléknout. No jo, má pravdu. Neměla bych se stydět, ale přece jenom jsem nikdy s nikým nic neměla. Až teď s Peetou, ale nahá jsem před ním ještě nebyla. "Trošku?" odpovídám tiše a cítím, jak se má tvář zalívá ruměncem. "Měli bychom s tím něco udělat." "Ne Peeto, prosím, já - já nechci nic uspěchat." "A kdo říká, že chci na něco spěchat? Jen tu stydlivost bychom měli omezit. Společná sprcha?"

Nevím, jak jsem se nechala ukecat. Po společné sprše si leháme na postel. Natahuje paži, abych si k němu mohla lehnout a obejme mě. Věnuje mi láskyplný pohled a políbí mě. Líbá tak něžně, tak božsky. Jeho jemné měkké rty mi připomínají, že opravdu na nic nespěchá. Miluju ho za to. Miluju ho za všechno, za to, jaký je. Odtahujeme se, ale jen na doplnění vzduchu. Opět se naše rty spojují v jedny. Zkouší něco víc. Cítím jeho jazyk, jak jemně, ale přece žádá vstup do mých úst. V duchu se pousměji nad mou předchozí úvahou, že na nic nespěchá. I já ale cítím, že chci zkusit něco nového, a tak rty pootvírám.

Moje chuťové pohárky bijí na poplach. Je to neskutečné. Naše jazyky se jemně proplétají, takže nic násilného.

Jemně se odtahujeme a on mi věnuje úsměv, který mu hned oplácím. "Dobrou noc, Katniss." "Dobrou, Peeto."

Nemůžu usnout. Nejde to. Až moc se to podobá večerům před hrami. Kouknu na Peetu a vidím, že také nespí. "Jako tenkrát, střecha?" ptá se. Zaráží mě to jeho "tenkrát". Taky myslí na to stejné? Ať už se mu hlavou honí cokoliv, nápad to je dobrý. Přikyvuji na souhlas a házím si přes ramena svetr. Po chvilce nacházíme schody, které jsme hledali.  Vystoupáme po nich sedáme si na chladný povrch střechy. Jen mlčky hledíme před sebe.

Ano, jako tenkrát. Vybavuji si večer před první arénou, který jsme strávili na střeše Výcvikového centra s od sebe naprosto odlišnými myšlenkami. Tehdy nás ale oba učaroval noční Kapitol.
Kapitol, který nikdy nezhasne...

Ahoj všichni,
jsem tu s novou kapitolou. Přiznávám, že po delší době, než jsem slibovala, ale měla jsem teď hodně osobních problémů.
I tak vám chci poděkovat za to, že to ještě někdo čte. Byla bych ráda za nějaké echo, abych věděla, že to není zbytečné.......