Pět plus jeden kocour

13. Po špičkách

Bylo pár minut po jedenácté dopoledne a já se plížila po vlastním bytě. Celé to bylo padlé na hlavu.

Nedělní ráno jsem strávila s okem na kukátku a modlením se, aby Lau šla třeba do obchodu. Když konečně opustila náš byt, přeběhla jsem chodbu s rozhodnutím vzít si aspoň to nejdůležitější.

Bolelo to. Tím, že jsem si pro věci vážně šla, jsem jen potvrdila to, co mě děsilo už několik hodin – hned tak se nebudu moct vrátit. Nešlo to, jednak jsem věděla, že Lau je naštvaná a aspoň chvíli jí to vydrží, druhak jsem nebyla připravená jí odpustit.

S povzdechem jsem hodila do tašky pár kusů spodního prádla. Ne moc. Nebudu potřebovat moc čistého oblečení, protože za pár dnů budu zase bydlet tady, přesvědčovala jsem se.

Přikolébal se ke mně Bubblegum a strčil hlavu do tašky, jako by kontroloval, jestli jsem na nic nezapomněla.

„Copak, ty tlusťochu," drbala jsem ho za ušima. „Dala vám už Lau najíst?"

Bubblegum se tvářil, že to klidně popře, jen aby dostal další, a zpoza rohu vykoukla i Marshmallow. Pohledem jsem zalétla k plným miskám s vodou a čerstvě vylízaným na granule. Ať už se dělo cokoliv, Lau aspoň krmila kočky, a to jsem považovala za dobré znamení.

Nakonec jsem za sebou zamkla, v bytě naproti se vyhnula Felixovi a zavřela se v koupelně. Hádám, že mě přes vodu neslyšel brečet.