Pět plus jeden kocour

7. Láska prochází žaludkem

„Můžu dál?" zeptal se Felix, když jsem otevřela dveře a na uvítanou se zamračila. Pudink ozdobený jahodami pozvedl výš, abych ho měla přímo před očima.

Sakra, věděl, co na mě platí. Ustoupila jsem mu z cesty, a když vcházel dovnitř, vzala jsem si misku.

„Tady," podal mi lžičku poté, co jsem bezvýsledně prohledala půlku jeho kuchyně. Oddupala jsem do obýváku a pustila se do pudinku. Byl opravdu dobrý.

Málem jsem díky němu i zapomněla, že se jeho kuchař vyspal s Lau... Znechuceně jsem odložila nedojedený zbytek na stolek a schoulila se na gauči do klubíčka.

„Rito." Opustil práh, odkud mě pozoroval, a přisedl si. „Rito, no tak."

Vzlykla jsem. Netušila jsem, kde se to najednou zase vzalo. Felix se přisunul ještě blíž a objal mě, bylo to tak známé, tak uklidňující. Schovala jsem se mu v náruči a plakala dál.

„Ree... Víš, že se nebudu omlouvat."

Mlčela jsem. Popravdě? Nečekala jsem, že by se mi přišel omluvit. Z jeho pohledu nejspíš ani nebylo za co. A já... já vlastně ani nevěděla, proč mě to tak sebralo. Ale to, že jsem svou reakci neuměla logicky odůvodnit, ji nijak nezlehčovalo.

„Miluju vás obě."

Ani jsem se nehnula, jen jsem vdechovala jeho vůni a poslouchala dunění v hrudníku, jak mluvil.

„Kdybych mohl, přetáhnu tě už dávno."

Na té větě bylo něco tak typicky felixovského, že mi okamžitě přestaly téct slzy a začala jsem se smát.

Felix se ode mě trochu odtáhl a palcem mi utřel ještě mokré tváře. Pak se naklonil a políbil mě.

Něco se ve mně vzedmulo. Možná to byl vztek, možná chtíč, nebo od každého trošku.

„A... co ti v tom brání?"

Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, o čem jsme mluvili, a pak překvapeně nadzvedl obočí.

„Rito, ty se nezdáš..."