Ráno bylo slunečné, jako by se mi příroda chtěla vysmívat. Moje nálada byla totiž hluboko pod bodem mrazu.
Zamračila jsem se na svůj obličej v zrcadle a plivla na něj Felixovu pastu. Pak jsem plivanec s pocitem viny zase utřela. To je strašné, už si ani nedokážu stát za svým rozhodnutím, i když jde jen o to, jestli poplivat zrcadlo!
Jako černý mrak jsem odplula do kuchyně a pokusila se najít něco k snědku. Moc tam toho nezbylo - Felix už stejně předtím, než se přestěhoval, jedl pořád u nás -, a tak jsem skončila u balíčku sušených švestek. S miskou v ruce jsem se vydala na průzkum bytu.
Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem tu nebyla. Kdysi dávno, když jsme se seznámili, jsme u Felixe s Lau strávily pár příjemných večerů, jenže časem se přesunul on k nám a já nikdy neměla důvod se sem jít zase podívat.
„Páni," vydechla jsem, jak jsem vkročila do pracovny. Panoval tam příšerný nepořádek, ale mě upoutala velká fotografie v stříbrném rámu nad zaházeným pracovním stolem. Byli jsme na ní my tři, drželi jsme se kolem ramen, všichni s obrovským úsměvem na tváři a kočičími fousky, Lau měla v ruce růžovou cukrovou vatu.
Byla jsem hrozně ráda, když mě vyrušilo zabušení na dveře.
„Rito? Přinesl jsem ti snídani!"
ČTEŠ
Pět plus jeden kocour
Short StoryS mojí sexy přítelkyní máme ještě pořád čtyři kočky. Jenže teď už to není jen Laura a já, najednou... Heh, vážně, já mám toho idiota ráda, ale nemůžete do mého života jen tak přičíst kluka a čekat, že mě to vůbec nevyvede z míry! Jenže jak dlouho si...
