Drahokamy: Rubínová Ruby

18. kapitola

Ruby se proplétala mezi tisíci knihami. Snažila se opatrně projít mezi těmi vysokými poličkami, ve kterých se až do výšky zvedaly obrovské bichle. Přejížděla po nich rychlým pohledem. Když četla jejich názvy, skoro žádný jí nic neříkal.

Neuměla latinsky. Stačila pouze na francouzštinu a angličtinu. Latinu ovládala jen stěží, i když se to do ní její učitelka pokusila vtlouci. Ve dne v noci se učila latinské názvy, kterým nerozuměla. Teď ale silně zatoužila po svém slovníčku.

„Ehm," obrátila se na Gwendolyn, „co znamenají ty názvy těch tlustých knih?"

Přivřela oči, aby aspoň rozeznala jednotlivá písmenka knih ve vysokých políčkách. Po chvíli to vzdala a raději si vytáhla knihu v angličtině a své zápisky.

„Musím se přiznat, že jsem na hodinách latiny nedávala pozor. To Gideon by tohle uměl rozluštit," uchechtla se Gwen. „Začneme třeba... Tohle vypadá docela slibně. A jsou v ní dokonce i obrázky. Ale pěkný čmáranice a klikyháky. Kdo má tohle sakra luštit?"

Ruby odložila sešit a zastrčila si černé vlasy za ucho. Přešla k druhé dívce, která se skláněla nad knihou. Obě dvě si začaly lámat hlavu s jednotlivými tahy autora.

„A co vlastně hledáme? Nějakou konkrétní věc? Nebylo by lepší to vzdát a počkat, až navštívíme Lucy a Paula? Já těmhle magickým věcem moc nerozumím, spíše se v nich ztrácím," nakrčila obočí a prohlížela si nedůvěřivě tu knihu před nimi. Nevěřila, že by jí byla schopna sdělit něco smysluplného.

„Víš ty co?" zaklapla knihu Gwen. „Dostala jsem nápad. Necháme tohohle, stejně to nemá smysl. Řekla bych, že obě potřebujeme po ránu doplnit energii. Co bys řekla na šálek čaje nebo horké čokolády? Znám dobrou kavárnu, nachází se jen kousek odtud." Ruby horlivě přikyvovala. Při myšlence na povzbuzení energie se jí udělalo líp.

Obě dvě vyběhly z knihovny do mrazivé zimy. Venku opět panovalo to typické počasí pro Londýn. Zima a déšť. Ruby si přitáhla červený kabát blíž k tělu. Nechtěla nastydnout. Obzvlášť ne teď, když věděla, že 21. března už může být na druhém břehu.

Gwendolyn ji vedla po rušné třídě, kde jezdila hromada aut, až prošly pár malými uličkami na drobné náměstí. Ze všech stran ho obklopovaly různé budovy, takže si Ruby připadala jako uvězněná v kruhu. Slabě se pousmála. Jak prosté, v poslední době se stává nejen vězenkyní svého kamene, ale i své hlavy.

Gwendolyn ukázala směrem k zapadlé kavárničce. Krčila se tam v přítmí luceren, které někdo zavěsil na nízkou stříšku. Velká okna, překrytá zelenými závěsy, se třpytila svitem z lamp. Vevnitř zahlédla zelená kožená křesílka s mahagonovými stolečky. Ze zdi na ni upíral oči obrázek kočky Šklíby. Její dětská dušička se zaradovala.

Vedle Drahokamů to byla její nejoblíbenější pohádka. Milovala ji jako malá, kdy vyžadovala její čtení vždy večer. Prožívala příběh Alenky, jako by to byla ona. Četla i zpracování od A. G. Howardové s názvem Šepotání. Viděla i film od Tima Burtona.

Gwen zapípal telefon v tašce. Natáhla se pro něj, aby se podívala, kdo jí píše. Ruby zatím pozorovala její výraz. „Za hodinu musíš být u madame Rossini, ale klid ten čaj stihneš," mrkla na ni Gwendolyn. 

OPRAVENO: 17.03. 2019