Drahokamy: Rubínová Ruby

1. kapitola

Ruby se s hlubokým zíváním probudila. Listy knihy se jí obtiskly na tvář. Aby se trochu probrala, odešla se do koupelny opláchnout. Rozsvítila nad umyvadlem. To, co uviděla, ji vyděsilo. Vůbec to nebyla ona!

Místo toho se na ni dívala osoba naprosto cizí. Husté černé vlasy byly zacuchané a oči, ty jiskřivé hnědé oči, které tolik milovala, nevinikaly díky řasám, ale zdobily je vystouplé temné kruhy. Přejela si konečky prstů po tváři. Vnímala vytlačené rýhy písma. Co je to? Nemůže to být text z učebnice dějepisu, tam takovéhle klikyháky nebývají.

Obkreslovala každé písmeno i vlnku. Když se dostala k samotnému konci, nápis se zvláštně rozzářil. Podívala se na své ruce. Začaly pomalu blednout. Nejdříve to nebylo pozorovatelné, ale poté se začaly ztrácet čím dál tím víc. Pohltila ji temnota.

Nevnímala, kam se dostala. Silný vír s ní smékal z jedné strany na druhou. Zahlédla světlo. Ruby se po něm natáhla, chytila se ho. Teď ji to táhlo do světelného nic. Po pár minutách, zcela vyvedená z míry, vypadla opět u sebe v koupelně. Byla stejná. Naproti ní stála mramorová vana, ve které se každý večer koupala.

Otevřela dveře na chodbu. Věděla, kam jít, byl to její domov už od narození. Ale tentokrát se mýlila. V domě, ač v tu dobu patřil již její rodině, přebývala jiná generace. Ruby se v pantoflích rozeběhla po dřevěném schodišti a vyhla se třetímu schodu, který pokaždé zavrzal.

Její rodiče budou jistě vzhůru. Vždy obývali salonek i s prarodiči dlouho do noci, když ona spala. Vzala za kliku, v místnosti nikdo.

„Mami? Tati?" hlesla Ruby. Nedostávalo se jí odpovědi. Pouze z chodby zaslechla hlasy.

Poznala, že hlasy nepatří jejím rodičům. Schovala se za pohovku a opatrně vykoukla. Nějaký muž naléval víno dámě ve středních letech. Měli na sobě oblečení z konce devatenáctého století, ale to nebylo možné. Co dělali v jejím domě?

„Charlesi, bojím se, že to Jasmine nepřežije," povzdechla si utrápeně dáma. Sundala si z hlavy objemný klobouk a napila se vína.

„Margaret, naše dcera je silná, neskolí ji obyčejná chřipka," ujistil svou ženu. Ruby poslouchala, ale nechápala, co tu dělá.

V hlavě si kladla otázky, na které neznala odpovědi. Na žádnou z nich. Rozhodla se bedlivě poslouchat, třeba zjistí něco důležitého. Než ta dáma stihla víc promluvit, Ruby se zatmělo před očima.

O chvilku později se vykutálela z pod pohovky a narazila přitom do stolu. Shodila dvě skleněné sklenice, velmi vzácné. Tekutina zbarvila drahý turecký koberec do ruda. Roztříštily se o podlahu s hlasitým duněním.

„Ruby, drahá, jsi v pořádku?" Její matka se nad ní skláněla a vyděšeně s ní třásla.

„Jo, mami, v pohodě," postavila se. Prohlédla si tu spoušť a zalapala po dechu. „Moc se omlouvám, já nechtěla."

„To nic. Co tu vůbec děláš?" pohlédl na ni zkoumavým pohledem její otec.

„Já... stalo se mi něco zvláštního... To nic-" zarazila se v půlce věty. Její rodiče se na sebe zaraženě podívali. Rubyina matka ihned nasadila normální výraz.

„Běž spát, Ruby, zítra vstáváš do školy."

Co si zatím myslíte o tomto příběhu? 😃

Co se stalo Ruby?

Jak se podle vás bude vyvíjet příběh dál?

Budu ráda za odpovědi a názory!💕

✴Peti✴

OPRAVENO: 13.03. 2019