Drahokamy: Rubínová Ruby

8. kapitola

Naproti ní stály tři naprosto odlišné dívky, ať už to bylo oblečením nebo vzhledem. Ruby na sucho polkla a ještě jednou si je prohlédla.

Neslyšně pootevíraly rty, takže jim nebylo rozumět, co mluví. Otočila se k nim zády a prohlédla si okolí. Nic jí nedávalo smysl. Obepínala ji nepropustná stěna zelených listů a šlahounů. Vytáhla se na špičky a snažila se dohlédnou na obzor či oblohu. Bez úspěchu.

Bezradně rozhodila rukama a posadila se do měkké trávy, která jako by ji objímala a dávala pocit bezpečí a útěchy. Nedívala se na okolí, protože už teď, když na to pomyslela, ji doháněly strach, bezmoc a zoufalství.

Znovu pohlédla na ony dívky. Tvářily se šokovaně a zklamaně. V jejích srdcích pohasla každá jiskřička naděje. Už ani oči jim nesvítily. Když se na do nich Ruby podívala, hledělo na ni jen šest bezedných a vyhaslých tůní bez veškerého citu.

Ruby raději sklopila pohled, nechtěla se se dívat do jejich tváří. „Myslela jsem, že se zmůžeš na něco lepšího," zašeptala vyčítavým hlasem jedna z dívek, ze které vyzařovalo safírové světlo.

Ruby vzplála jasným světlem. Nenáviděla, když jí někdo něco vyčítal. Postavila se k ní čelem.

Snažila se dotknout dlaní těch ostatních dívek. Pár centimetrů před svým cílem ji něco zarazilo. Tlačila vší silou, ale odpor nepovolil. Jakmile obsáhla dlaní celý prostor, zviditelnila se před ní obrovská a průhledná kopule.

Najednou věděla, co musí udělat, ale netušila, jestli to bude fungovat. Začala se soustředit. Celá se napjala a soustředěně nakrčila obočí. Po pár sekundách usilovné námahy začala stěna praskat. Praskliny se pomalu šířily dál a dál. Za chvíli to přestalo.

Jedna z dívek se na ni povzbudivě usmála. Ruby je nechtěla znovu zklamat, ačkoli neměla ponětí, co jsou zač. „Já se snažím, ale nejde to," zakroutila bezradně hlavou.

Safírová dívka se zamračila a už otevírala rty. „Ruby, tady snaha nestačí. Ne v naší situaci. Zde musíš konat," pobídla ji dívka k další akci.

Ruby začala zběsile bušit do stěny. Chtěla se odtud konečně dostat. Chtěla, aby to všechno skončilo. Stěna se začala pomalu tříštit. Vybuchovala jako barevný ohňostroj. Ruby to celé fascinovaně pozorovala a ani se neodvážila mrknout.

Poté z toho všeho vyletěl fénix. Vrhal na všechno jasné a oslnivé světlo, Ruby si musela zaclonit oči. Nechápala, co se tu dělo a co to mělo znamenat. Na myšlenky ani pocity jí nezbýval čas. Fénix zmizel a Ruby se zase cítila prázdná a osamělá.

Z nebe se začaly snášet třpytivé flitry, které házely na okolí malá prasátka. Ulpívaly Ruby na kůži. Při každém dopadu se jí zařezávaly do kůže a vytvářely tím pomalou a mučivou bolest. Po celém tělo ji píchalo tisíc malých jehliček, znásobené svou dokonalostí proniknout nepozorovaně do kůže.

Padaly z ní rubínové kapičky krve, které při kontaktu se zemí vytvářely malé rubínky. Ruby poklesla kolena. Stále se držela za poraněné dlaně, snažíc se zahnat tu ostrou bolest. Kroutila se v agónii a zarývala si nehty do dlaní, při čemž si způsobovala další zranění.

Ruby naposledy pohlédla na ony tři dívky. Zachraptěla něco, ale ze rtů jí nevyšla ani hláska. Tělo jí vypovědělo službu. Poslední, co zahlédla, než zavřela oči, byla znovu obnovená kopule a šokem strnulé dívky, které se jí snažily bezmocně pomoci. Byly navždy oddělené, přesně tak, jak to mělo podle některých zůstat. 

OPRAVENO: 15.03. 2019