Drahokamy: Rubínová Ruby

9. kapitola

Ruby kráčela ztichlým parkem se sluchátkami v uších. Poslouchala své oblíbené písničky, které ji aspoň na chvíli odvedly od jejích dotěrných myšlenek. Nesoustředila se na okolí, ale pouze na uklidňující hudbu. V uších jí zrovna vyhrávala melodie, která Ruby donutila vzpomenout si na dnešní ráno.

„Ruby, opravdu jsi v pořádku? Jsi nějaká bledá," usmívala se na svou dceru lady Thatcherová.

Ruby se snažila na tváři vykouzlit slabý náznak úsměvu, který by zahnal obavy její matky. „Ne, mami, jsem fakt v pohodě," odtáhla se od ní Ruby.

„Hm, možná by tě přece jen měl řidič odvézt," přemýšlela lady Thatcherová.

„Ale mami! Mám přece narozeniny!" zaprotestovala s velkým odhodláním Ruby. Přesně dnes slavila své patnácté narozeniny a jednou po dlouhé době směla jít sama bez dozoru do školy. S Emmou se domluvila, že na ni počká před jejich domem.

Když si na to teď vzpomněla, musela se usmát. Dalo jí hodně práce k tomu rodiče přemluvit. Nechápala, proč o ni mají takový strach. Její zkřehlou tvář ofoukl ledový vítr. Ruby nakrčila čelo a schovala tvář do teplé a měkké šály.

Jen tak se procházela a čekala na Emmu, přitom si prohlížela okolní přírodu. Celou zem pokrývala sněhobílá přikrývka. Park působil osamoceným dojmem. Ruby sešla z cesty k nedalekému rybníčku. Led se nedotknutelně třpytil a vystavoval tím na odiv svou sílu a čistotu.

Vydechla. Od pusy jí vyšel jen mlhavý obláček páry, který se ihned ztratil ve vzduchu. Z nebe padaly malé bílé vločky, které vypadaly jako padající hvězdičky. Ruby jednu chytla do dlaně. Okamžitě roztála, ale zanechalo jí na rukavici nepatrný mokrý otisk.

Na konci větví s jehličím se vytvořily zářivé ozdoby v podobě rampouchů. Zima tento rok přišla velmi brzy a léto bylo neobvykle teplé. Ačkoli byla teprve polovina listopadu, celou Belgii už zasypal sníh. Ruby si připadala jako v pohádce, kde vládne jen ona.

Vrátila se zpátky na cestu, kde si všimla pár osamocených laviček s bílými květy. Ruby s úžasem přišla až k nim. Přejela po nich rukavicemi. Na prstech jí utkvěla jinovatka. Ruby toho teď litovala, zničila nádherní dílo přírody, kousek květů chyběl.

Zvedla hlavu. Nedaleko od ní, kde se nacházela fontánka, stály dvě postavy. Dívčí a chlapecká. Rozpoznala rozčepýřené blonďaté vlasy a ostře řezané rysy. Lucas. Povídal si s velmi nádhernou dívkou, jejíž karamelové vlasy vlály ve větru. Ona dívka k ní stočila pohled plný výčitek, zášti, nenávisti a žárlivosti.

Lucas ji zahlédnul. Nakročil si to k ní. Ruby ho chtěla jít pozdravit, ale zarazila se v půli pohybu. Zůstala stát s pootevřenou pusou. Ona dívka se nahnula k Lucasovi a přitáhla si ho k sobě. Políbila ho sladce a dlouze na rty. Ruby se otočila na podpatku a odvrátila pohled.

Nevěděla, co cítila. Do hnědých očí se jí začaly tlačit nepatrné slzy. Rychle je zahnala a setřela. Nebude přeci brečet! poručila si rozhodně. Lucas je její kamarád a nic víc. Na rukavicích jí zůstalo pár stop po řasence. Rozeběhla se a klopýtala pryč.

Za paži ji chytla ruka. Vykroutila se ze silného stisku a pokračovala dál. Ten dotyčný se postavil před ni. Stiskl ji za ramena a odmítal pustit, dokud se nezastavila. „Ruby, to nic neznamenalo," snažil se ji přesvědčit Lucas.

„Lucu, jsme jen kamarádi, klidně jdi zpátky," dala ruce před sebe v odmítavém gestu, které znamenalo, že jí nemusí vysvětlovat vůbec nic. On si pouze hlasitě povzdechl. Ruby byla tak složitá osoba, že v ní vůbec neuměl číst. Nikdy nedokázal předvídat její nečekané reakce.

„Ruby, nebudeme si nic nalhávat. Souhlas?" Přikývla, ale v plánu měla něco jiného.

„Kdo to byl? Neboj, ptám se jen proto, že mě to zajímá. Jako kámošku," zašklebila se na něj. „A mám tě ráda jako bratra."

Tohle pro něj byla tupá rána do srdce, ačkoliv věděl, že Ruby lže. „To byla Isabelle. Povídali jsme si a... Ruby, vím, že ke mně něco cítíš." Smutně zavrtěla hlavou a odešla. Nechtěla tu zůstat do konce. Bála se, kam by ten rozhovor dospěl a co by z něj zjistila. 

OPRAVENO: 15.03. 2019