➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 5 | Meďoška

DEN 455

Dnes měla s Jeffem a Ampem více práce než obvykle.

Skupina zemvrtáků se vzájemně poprala kvůli nějakému důvodu, který se ani nesnažila pochopit. Nick byl rozčilený a skoro se s Zartem také popral, když se snažil přijít na důvod, proč tomu jejich kápo nezabránil.

Ovšem uklízet to museli meďoši.

Celé tři hodiny se nezastavila, protože si většina z nich přála "něžné ženské ruce" k ošetřování svých bolístek, ale i když se opravdu snažila, napravit zlomenou ruku jednoho hromotluka museli všichni tři dohromady.

Horší než zlomená žebra, ruka a několik nosů však byla krev.

Zranění Placeři ji měli na tvářích, rukou, oblečení a brzy jí byla Bella, stejně jako Jeff a Amp, zcela pokrytá.

Dokonce vyděsila Nicka, který se na ten masakr přišel podívat a vyslechnout svědky a najít viníka, protože ji měla i na obličeji, jak si špinavýma rukama odhrnula vlasy z tváře.

Musela si jediné tričko, které našla ve své velikosti, svléknout a několikrát přeprat, až vybledlo do neurčité zelené barvy a látka se trhala jako jemný papír. Vztekle ho odhodila na mokrou podlahu a jen v podprsence a kalhotách se opřela o umyvadlo naplněné růžovou vodou.

Ani po dni u zemvrtáků se necítila tak vyčerpaně.

"Frase," zaklela šeptem, když si všimla, že má cizí krev i za nehty a lehce se pousmála: čím dál častěji si všimla, že používá placerské výrazy. 

Vzala si více mýdla a zuřivě ho začala třít v mokrých rukou, aby si ruce pořádně omyla, ale i když krev zmizela, pořád tu horkou lepkavost cítila mezi prsty; zaúpěla a otřela si ruce o tmavé kalhoty, které našla v bedně s oblečením. 

Každý týden Klec přivážela zásoby, které si Placeři nedokázali vyrobit, nebo obstarat sami jaké oblečení a léky. Všechny měli nápis ZLOSIN, ale nikdo se nezajímal, co ta zkratka znamená. 

Byli to prostě Tvůrci, což znělo méně hrůzostrašně než ZLOSIN.

Zvedla hlavu a zadívala se do prasklého zrcadla. 

Při své první návštěvě umývárny svou tvář studovala velice pečlivě; zkoušela na sebe dělat různé grimasy, jestli jí bude něco povědomé – připadala jí podivně cizí, ale známá: kulaté zelené oči, podle ní příliš velké na její drobnou tvář, klenutý nos a plné rty.

S povzdechem si stáhla tmavé vlasy do vysokého ohonu na temeni hlavy a odvrátila se od sebe.

Podle mnohých vypadala na šestnáct, možná sedmnáct let, ale připadala si mnohem starší, jako by toho zažila mnoho – viděla to ve svých očích, v jizvách na těle, nových i starých.

Netušila, jak k nim přišla, kolik jí je doopravdy let, nebo jak se jmenují její rodiče. Neznala jediný fakt ze svého osobního života: jméno oblíbené hudební skupiny, jedinou tvář kamarádky, nebo možná sourozence.

Neustále se k ní ve snech vracela jedna tvář, ale když se probudila, zapomněla na ni a nemohla si vybavit jediný rys, ani barvu vlasů.

Přesto svou ztrátu paměti snášela klidně.

"Až moc klidně na to, aby to bylo normální," jak jednou podotkl Nick jemně. Snažil se na ni být ohleduplný a trpělivý, ale pomalu to vzbuzovalo podezření i mezi ostatními a vytvářelo to mezi ní a ostatními Placery bariéru. 

Nikdo nemůže zapomenout na svůj život a necítit se hrozně.

Ale Bella se necítila strašně; samozřejmě, občas ji to rozčilovalo, když ji nějaká vzpomínka vyklouzla poté, co byla tak blízko k tomu, aby ji zachytila, ale neutápěla se v slzách, v noci spala klidně, i když občas trhavě.

Jeff prosazoval teorii o opožděné reakci, ale ta nepřicházela.

Občas přemýšlela, že by jí k začlenění mezi Placery paradoxně pomohlo, kdyby z toho šílela, ale pravdou bylo, že to jednoduše zvládala. Letmá myšlenka na možné vysvětlení ji však tak vyděsila, že si o ní zakázala přemýšlet.

Upřela pohled do svých očí v zrcadle a spatřila v nich strach. Povzdechla si. "To je zatracená frasárna, Bello," zamumlala ke svému odrazu v zrcadle. "Nemohlas to už někdy zažít. Nemohlas už být v labyrintu. Jsi tu poprvé."

Přesto, když to říkala, zaváhala.

Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, že se dveře otevřely.

"ZATRACENĚ!" vyjekl Newt překvapeně, když ji spatřil a začervenal se. "Promiň, nevěděl jsem, že tu jsi," zamumlal a upřel oči nahoru k vodovodním trubkám.

Bella se na něj nechápavě podívala, ale vtom si uvědomila jemný větřík, který ji zastudil na nahé kůži. 

Odkašlala si a sáhla do skříně, aby na sebe oblékla první, co nahmatala. "Už můžeš, čóne," poznamenala Bella s jemným úsměvem, když si dopnula poslední knoflíček jasně modré košile a zahnula si příliš velké rukávy. "To ta rvačka," vysvětlila rychle a zvedla mokrý hadr, který byl jejím tričkem. "Bylo celý od krve a nešlo to vyprat."

Newt rázně přikývl, ale mlčel.

Pomyslela si, že teď vypadá daleko nervózněji, než když před ním stála polonahá a nenápadně se podívala, jestli ta košile není průhledná.

"Hej, čóne," zavolala a hodila mu do náruče mokré tričko. "Už jsem tu tři týdny, mohl by sis na mou úžasnost už zvyknout."

To ho už probralo. Podíval se jí do očí a ušklíbl se. "Frase, měla bys trávit míň času s Minhem, nedělá ti to dobře. Zatraceně, čónko," zvolal, ale chyběla tomu jeho typická kuráž.

"Jak to, že už jsi tady?" zeptala se ho a zvážněla. "Stalo se něco?"

Automaticky si ho prohlédla, jestli na sobě nemá nějaké zranění, jako každý večer, když se unavený vrátil z Labyrintu se svým zachmuřeným výrazem a popelavou tváří, ale vypadal jako obvykle ve svých obrovských běžeckých botách, jednoduchých kalhotech a propoceném tričku. Zlaté vlasy se mu leskly, celé rozčepýřené, jak si je neustále prohrabával dlouhými prsty.

Newt se zamračil a zašoupal nohama po zemi.

"Vlastně jo," dostal ze sebe a vyhnul se jejímu pohledu. "Nick říkal, že tě mám sehnat. Meďoši tě možná budou potřebovat ve Dvoře."

Z něčeho v jeho hlase, stejně jako z toho, že se jí vyhýbal pohledem, ji zamrazilo v kostech.

Vyšla ven a zahleděla se na stožár se zplihlou vlajkou. Brány labyrintu se zavíraly, když se denní světlo z malého, oranžového slunce přehouplo přes okraj, ale to mělo být minimálně až za dvě hodiny.

Muselo se stát něco hrozného.

Jako na odpověď na tu hroznou myšlenku se Placem rozhlehlo děsivé zaječení. Jejím instinktem bylo utéct. Tak daleko, jak jen to bude možné. Znělo to zvířecky, ale Bella věděla, že se to vydralo z lidského hrdla, staženého příšernou bolestí.

Otočila se na Newta, který ji pozoroval tak vážnýma a starýma očima, až ji to vylekalo víc než ten příšerný jek.