➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 33 | Marná oběť

"Jsme v hajzlu," prohodil Hank téměř vesele a sedl si vedle Belly na poslední večeři v Place. Povzdechl si a rozhlédl se po ponuré jídelně. "Možná budu znít jako grind, ale bude se mi po tomhle stýskat."

"Vzhledem k tomu, že právě pravděpodobně míříme vstříc hrozný smrti to nezní tak hrozně, jak by mělo," pronesla tiše a zvedla oči ke stolu, kde seděl Alby a převaloval na talíři kus masa. "Podle toho, co jsem slyšela od Pánvičky je Alby přesvědčenej, že ti, kteří to přežijou budou ty opravdový smolaři."

"Podle toho úžasnýho plánu to budou všichni. Až na jednoho."

Bella zatřásla hlavou a shlédla na rizoto, kterého se ani nedotkla. "Ty tomu věříš? Že nás po dvou letech nechaj jen tak odejít?"

"Každej v to doufá."

"Každej doufá, že ten šťastlivec nebude právě on," odsekla Bella a odstrčila talíř. "To rizoto chutná jako polystyren. Doufám, že v tom ráji, kterej nás čeká, alespoň někdo umí vařit."

Zvědavě si ji přeměřil. "Tys taky prošla proměnou."

"Vážně? Díky, žes mi to řekl, frase." Zachytila jeho pohled a protočila oči v sloup. "Jen útržky, nic, co by potvrzovalo cokoliv z toho, co kdo řekl."

"Myslel jsem, že jsme kámoši," ozval se zkroušeně a zamračil se. "Tak proč mi lžeš? Podle tvýho výrazu to vypadá spíš na tu Albyho verzi."

"Sklapni," doporučila mu a stáhla si gumičku z vlasů, aby si je spletla do copu přes rameno. "Musíme odtud vypadnout, to snad chápeš, ne? Nebo tu chceš zůstat jako ti frasáci a čekat, až sem přijdou rmuti a roztrhaj tě na cucky?"

Hank uraženě otevřel pusu, ale v tom Newt s Albym vstali a začali Placery chystat k odchodu do Labyrintu. Všichni vstali a začali si v tichosti sbírat batohy a upravovat zbraně na bocích a zádech, aby se nemuseli dívat ostatním do očí.

Shromáždili se k Západní bráně a Newt se postavil do čela, aby uspořádal proslov, který si zřejmě nedokázal odpustit, ale Bella neposlouchala a místo toho se protáhla davem Placerů k Albymu, který stál na okraji a bezmyšlenkovitě zíral do země.

"Hej, Alby," zamumlala a zadívala se na něj.

Zdálo se, že ji ani neslyšel, jak si brnkal na tětivu toho svého hrůzného luku a na zádech měl připevněný toulec šípů. "Vypadáš jako nějaká frasná Amazonka," poznamenala, ale i když by ho normálně šťouchla do ramene, teď si od něj držela odstup několika kroků.

Čišela z něj tichá hrozba.

Dav Placerů za nimi zajásal a slabý výkřik se proměnil do hlučného ryku, jak se hlouček lidí, dětí, chystal vyrazit do Labyrintu vstříc svému osudu.

Otočila se zpátky a střetla se s Albyho prázdným pohledem.

"Musíme jít," řekl slabě a protáhl se kolem ní, aby stanul v čele vedle Minha, který se na ni ostražitě díval a mával na ní, aby se k němu připojila.

"Tohle je tvoje sekce, frase. Tak nás veď," vyhrkl, ale jí se v hlavě objevilo varovné světélko. Vyrazila za Albym, když si uvědomila, co na něm ji vlastně tak znervózňuje.

Alby měl na zádech jen svůj luk a žádný batoh.

***

Nejdříve je kupředu hnal adrenalin a celá skupina asi čtyřiceti Placerů se hnala chodbami za Albym, Newtem, Bellou a Minhem v prudkém tempu a hnali je kupředu rychleji než by jako běžci normálně postupovali.

Ale brzy se začal proud zpomalovat a po hodině musela skupina běžců vpředu své obvyklé tempo snižovat.

Po dalších pár minutách začal Newt zpomalovat a oddělovat se. Bella s ním srovnala krok, protože se jí při pohledu na jeho klopýtání začalo také ozývat vlastní zranění a brzy se sloučili s hlavní skupinou ve středu.

Bellu znechucovala blízkost jejich těl i hlasité dýchání, jak se snažili udržet stále stejné tempo, na které nebyli zvyklí.

Dusot desítek nohou se odrážel ode stěn a vytvářel ozvěnu, která se snad rozléhala celým Labyrintem a zanikalo v něm vzrušené, hrozivé bručení a vrčení břitvounů, kteří se přišli podívat na závěr jejich testu.

Po další hodině Newt poprvé klopýtl.

Bella ho včas zachytila, jako on ji tehdy její první den coby běžkyně. Vzhlédl k ní a ona poznala, že si na to také vzpomněl. "Kdysi to bylo jednodušší, co?"

Pousmála se. "Mezi námi, nebo v Place?"

Newt pokrčil rameny a propletl s ní prsty. "Já vím," vyrazil ze sebe namáhavě a zamračil se, jak se snažil pravidelně dýchat, "že posledních pár dní to obojí šlo do kopru. Možná... tohle bude novej začátek pro všechny." Koutkem oka se na ni zadíval. "Pro nás."

Než Bella stačila něco říct, skupina zpomalila a zastavila se na křižovatce ve tvaru písmene T, za jejíž ramenem byl Útes s jejich cestou ven, přímo rmutí norou.

"Kdo by si pomyslel–"

"Pššt, slyšíte to?" Hlesl Minho a zaposlouchal se. Samozřejmě, že to slyšeli – zvuky vrnících rmutů, čekajících za rohem.

"Kolik?" Zeptala se Bella a pevněji stiskla Newtovu zpocenou dlaň. Nebyla si jistá, jestli dodává útěchu jemu, nebo ji hledá pro sebe. Každopádně ji to pomohlo natolik, že se dokázala obrnit před Minhovým zbledlým obličejem, když nakoukl do chodby před Útesem.

"Nejmíň tucet, možná patnáct."

"Přece jsme věděli, že budeme muset bojovat!" Řekl Newt, ale zachvění v jeho hlase bylo více než patrné.

Možná to bylo právě jeho zajíknutí, co v Belle probudilo herečnatý vztek na Labyrint, na rmuty, na sebe, na Thomase s Teresou, na Tvůrce: "Ještě, že máme tak skvělej plán," zasyčela s takovou jedovatostí, až se na ni všichni ostražitě podívali. "Tak do toho, Tommy, vrhni se mezi ně."

"Bello," sykl Newt nechápavě a pustil její dlaň.

Tohle opravdu zabolelo.

Sklopila oči a odmítla se jim podívat do očí.

"Neměli jsme sem chodit," zamumlal Alby žalostně a Bella zatoužila mu vlepit pořádnou facku, aby vzpamatoval, ale nemohla se hýbat, mluvit, nebo udělat cokoli, když se Alby otočil a vyrazil ke křižovatce, přímo do tlam rmutů.

Strhla Newta ke stěně, aby ho nenapadlo se vrhnout za ním; přitiskla se k němu a pokoušela se ho udržet na místě, když křičel a chvěl se, zatímco Thomas a Minho cosi říkali. Bella se od něj odtáhla a musela se přidržet břečťanu, aby sama neupadla na zem.

Bzukot břitvounů a mechanický klapot rmutů se jako by zesiloval a mizel ve vlnách v jejím tlukoucím srdci.

"...a Teresu," říkal právě Minho. "Dostat je k Útesu a do nory, aby–"

V ten okamžik se strhlo peklo.