➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

VZPOMÍNKA | Bezhlavý pád

"Chci ti něco ukázat," zašeptala a uličnicky se usmála.

Cítil jen zběsilý tlukot svého srdce, když se její prsty letmo dotkly těch jeho. Měl pocit, že na ně upírají pohled všichni na chodbě stejně jako čočky kamer, kterým se pečlivě vyhýbala. Byla nadšená, ale zároveň cítil, jak se její dlaň potí a v jejím úsměvu se občas míhala nervozita.

"Hodně lidí o tom ví, ale málokdo sem chodí. Jen občas technici na povinné kontroly a kluci z laborky."

Odvrátila se a pomalu po špičkách postupovala po zaprášeném schodišti, takže si nemohla v přítmí nevšimnout ostnu žárlivosti, který se mu promítl do tváře.

Nejspíš to vycítila ze stisku jejich dlaní, takže se na něj znovu obrátila a její úsměv se prohloubil.

"Jsi první, koho sem vedu. Normálně jsem sem chodila sama." Pustila jeho ruku a pootevřela plechové dveře, aby vyhlédla ven. "Víš, je to dost soukromý. Je to to jediný, co mě tu celý roky drželo nad vodou, jediný místo, kde jsem se vždycky cítila v bezpečí."

Pousmál se jejím rozpakům a propletl s ní prsty. "Jsem si jistej, že se mi to bude ztraceně líbit. Vážně."

Nadechla se a otevřela dveře dokořán. Stáli na střeše celého komplexu a nad nimi se tyčilo sametově modré nebe s tisícem hvězd.

"Tak takhle vypadá nekonečno..." Zamumlal si pro sebe.

Široce se usmála a chytila ho za ruku. "To není všechno," broukla a oči se jí rozsvítily skoro stejnou září jako hvězdy na nebi.

Odtrhl pohled od nebe a zadíval se na ni.

Samotný výhled se mu zdál jako to nejlepší, co v životě kdy viděl, ale poznal, že teprve teď mu chce ukázat opravdový důvod, proč ho sem vzala.

Zastavila se na úplném okraji střechy, podél které se táhla vyvýšená římsa široká sotva třicet centimetrů.

Pustila jeho ruku a postavila se na ni.

"Co to děláš?"

Neohlédla se na něj, jen tam stála s rukama svěšenýma podél boků a dívala se na nebe. "Když jsem to tu objevila poprvé, stála jsem přímo tady a dívala jsem se dolů." Sklonila hlavu a trochu se nahnula, až měl strach, že přepadne. Odolal touze ji strhnout dolů a také se naklonil přes římsu.

Dolů to bylo přes třicet metrů.

"Chtěla jsem skočit a zemřít," vysvětlila klidně a zadívala se na něj. Neodtrhl oči – koho z nich to alespoň jednou nenapadlo?

"Proč jsi to neudělala?" Zeptal se tiše.

K jeho překvapení se hořce usmála. "Udělala," řekla a usmála se upřímně. "Skončila jsem dolů, ale celá budova je zaopatřená gravitačním polem, který brání sebevraždě. Jednoduše mě to hodilo zpátky na střechu."

Musel se tvářit pochybovačně, protože sáhla do kapsy a vytáhla šachovou figurku, bílého koně a hodila ho dolů do temnoty. Natáhla ruku a během několika vteřin se figurka objevila přímo před ní a ona ji sevřela v ruce. "Už mi věříš?"

Vážně se na ni zadíval. "Já ti věřím." Chápal, že celé tohle divadlo s šachovou figurkou byla past, ale rád ji vyhověl.

Natáhla k němu ruku a on se jí bezmyšlenkovitě chytil a stoupl na římsu. Mrkla na něj. "Trikem je jenom přepadnout, neskočit."

Zhluboka se nadechl. "Bojím se výšek."

"Já vím," broukla a pevněji mu stiskla ruku. "Otec mě učil, že překonáváním svého strachu se člověk stává silnější. A kromě toho... Těch několik vteřin bezhlavého pádu je nádherných."

Přikývl a nechal se jí stáhnout vstříc temnotě.