➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 14 | Plíživá tma

DEN 561

"GUTY?" Křikl Minho přes hluk otevírajících se bran.

Bella přikývla a pevněji si utáhla popruhy batohu. Přešlapovala z nohy na nohu, jak se tíživě snažila dostat z dosahu Albyho obviňujících očí a Newta, který ji teď jistě pozoruje z okna Dvoru, zcela opřený o jednoduché berle.

Smrtelné nebezpečí v Labyrintu se zdálo jako vysvobození.

Vyběhla jako první a Minho ji zamračeně následoval, dohnal ji po několika metrech a srovnal s ní krok, rychlejší než normálně. Vlastně se mu vůbec poslední dobou zdálo, že je klidnější čím dál je od Placu.

Po dvaceti minutách v tichu Minho nadhodil: "Kdo je dneska na řadě?" Aniž by čekal na odpověď, pokračoval: "Já. Takže: co bys udělala, kdybych ti řekl, že tě Newt chce vidět?"

Několik minut běželi v tichu. "Nic," odtušila nakonec.

"Bello..."

Zavrtěla hlavou a přidala do kroku, až jí levým kolenem začala opět pronikat bolest, ale ignorovala ji stejně jako Minhovo volání. Nemohla se zastavit, protože kdyby to udělala, sesunula by se na zem a rozplakala by se.

Jsem rychlá. Rychlejší než on. Když se budu snažit, uteču mu. Minhovi a všem problémům a svým snům, které mě pronásledují. Jen když budu dost rychlá.

Klopýtla a upadla na zem do zvířeného prachu.

"Bello! Co je ti? V pohodě?"

Nadzvedla se na lokty a zvedla dlaně, které měla pokryté drobnými rankami, které začínaly krvácet. Minho ji pevně sevřel za lokty a přitiskl si ji zády ke své hrudi. Na levém uchu cítila jeho teplý dech a rty, jak se pohybují, ale jediné, co slyšela, bylo tlumené pískání v uších a tlukot svého srdce.

Zírala na své dlaně, jak se pomalu začínaly plnit krví, neschopna jediné myšlenky, nebo slova. Jen tam tak seděla uprostřed labyrintové chodby.

Prvním znakem rodícího se pláče byla třesoucí se ramena.

Trhavě se nadechla a s výdechem se rozvzlykala.

Nechala se od Minha stáhnout do náruče a hladit po vlasech, zatímco mu ronila slzy do ramene a do košile mu otírala svou krev, jak se slabě pokoušela vyprostit a zároveň toužila po tom, aby ji sevřel ještě pevněji.

Zmítala se a ječela bolestí, která jí plnila hrdlo, kopala kolem sebe nohama, třásla hlavou a tloukla ho drobnými pěstičkami do hrudi, ale Minho to všechno snášel a stále ji tiše opakoval ty samá slova.

"Bude to v pořádku."

Trvalo to snad dvacet minut, než v jeho náručí ochabla a ticho labyrintu protínal jen její zrychlený dech. Náhle se cítila unaveně, naprosto vyčerpaně jako kdyby uběhla celou cestu do jejich sekce a zpátky a ne jen těch několik zatáček.

Položila mu hlavu na rameno a nechala se jím vzít do náruče. Nijak neprostestovala, když se i s ní zvedl na nohy a pomalu vyrazil stejnou chodbou, kterou sem přišli.

DEN 562

Zmateně zamrkala do náhlého světla a pokusila se protřít si unavené oči, ale když zvedla ruku, ucítila na obou dlaních silné obvazy a štiplavou bolest. Sykla a zvedla je před sebe. Pár krvavých kapek, které prosákly přes obvaz ji připomněly její zhroucení.

Povzdechla si a pohodlněji se zavrtala do peřin, když se dveře hlasitě otevřely a práskly o stěnu. Cukla sebou a rychle se vymrštila do sedu, až se jí zamotala hlava.

"Promiň," vyhrkl Newt, když se zhroutila zpátky na postel, "zatraceně," zaklel zlostně a Bella zaslechla nějaké klapání a šoupání, jak se pokoušel s berlemi a pochroumaným kotníkem dostat do pokoje s úzkými dveřmi.

"Neměl bys vstávat," zamumlala bezmyšlenkovitě.

"Minho tě přitáhl na Plac v bezvědomí a já nemám vstávat?" Opáčil a doklopýtal k její posteli. Úlevně se zhroutil a vztekle odhodil berle na podlahu, až zarachotily. Tvář měl zrudlou námahou a špatně skrývanou bolestí.

Jeff mu kotník upevnil do jednoduché dlahy, protože Tvůrci nepovažovali za nutné jim v Kleci posílat zdravotnickou sádru a nikdo nahlas neříkal, že tohle je dost chabá náhrada, pokud Newt nemá mít žádné trvalé následky.

"Promiň," řekla neupřímně, zabodla oči do stropu a nafoukla tváře. "Měla jsem říct, abys neměl péči." Skoro toho zalitovala, když koutkem oka viděla jeho smutnou tvář.

Skoro.

"Krásko," hlesl a natáhl ruku, aby se dotkl jejích do obinadel zavázaných dlaní, ale potom se zarazil a ruku stáhl. "Je mi líto, že jsem to řekl. Jen..." Povzdechl si a nechal to vyznít do ztracena.

Bella v duchu zaklela.

Předstírat jeho neexistenci je jedna věc, ale proti jeho zdrcenému výrazu bych potřebovala nějaké důraznější očkování než Albyho výhružku.

"Když si u mě tehdy byla přes noc..." Zaváhal a trochu zrůžověl. "Mělo to nějakou souvislost s tím, co se stalo včera v Labyrintu?"

Proti jeho bezradnému výrazu a taky jeho zatracený intuici.

Odvrátila se a zkousla si ret – neklamný znak toho, že je v koncích a že to uhodl.

Ještě nebyla připravená mu to všechno vyklopit, protože jakmile by začala rozmotávat to obrovské černé klubko na její hrudi, strhlo by se to jako lavina a ona by mu řekla úplně všechno, včetně jejího rozhovoru s Albym v Krchálku. 

Jak jí řekl, že za jeho zranění může ona.

"Jo. Souvisí. Prostě se to ve mě nahromadilo a..."

...já se ti s tím nemohla jít svěřit.

"A bouchlo to. Jsem zavřená v obřím Labyrintu. Nevím, kdo jsem, kdo jsou moji rodiče, můj domov... Už od začátku tady vytvářím jen rozbroje, všechno kazím."

Skoro jsi kvůli mě zemřel.

"Je toho na mě prostě moc, už jsem to nezvládala..."

Mám sny. Sny, které mě děsí, ze kterých se uprostřed noci budím hrůzou, naprosto zpocená a třesoucí se strachy; s rukama a nohama poškrábanýma svými vlastními nehty a ústy plnými krve, jak jsem se kousala do jazyka.

"Pořád jenom utíkám."

A jakmile se probudím, utíkám znovu a nevím před čím. V jednu chvíli jsem uprostřed noci v Labyrintu a v tu druhou na obrovské poušti ve zničeném městě a utíkám mezi prázdnými domy, zatímco na mě padá krvavý déšť.

"A mám strach, Newte."

Pořád mám jenom strach, který mě ochromuje. Z nějaké hrozby, která číhá za rohem ve stínech, ale já ji nikdy nedokážu spatřit. Vždycky zmizí za rohem dříve, než ji uvidím.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči, aby před ním skryla své slzy, svou bolest a svou slabost, které se tolik obávala. Newt nic neříkal, jen se k ní naklonil a přitáhl si ji do náruče. Vděčně se k němu přitiskla a nechala se jím utěšovat stejně jako od Minha.

"Teď jsme oba poškození," zamumlal a lehce se jí dotkl levého kolena. Téměř proti své vůli se tiše a škytavě rozesmála a setřela si slzy.

"To si piš, frase."