➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 19 | Jen kousek

DEN 741

Bella se zhluboka nadechla a unaveně se opřela o chladnou stěnu Labyrintu, když za sebou uslyšela dusot těžkých kroků. Natiskla se k chladnému kameni a zahrabala se mezi šlahouny břečťanu.

Zadržela dech, když se těsně u ní zastavil Ben.

Spánky měl lesklé potem a špinavě blonďaté vlasy měl rozcuchané a plné prachu. Namáhavě se předklonil a opřel se rukama o kolena, jak se snažil vydýchat nenadálý fyzický výkon, na který nebyl jako stavitel příliš zvyklý.

Byl tak blízko, že Bella slyšela jeho zrychlený, sípavý dech. Narovnal se a chytil se rukou na bok, kde mu v žebrech píchalo bolestí. V tu chvíli jí ho bylo skoro líto a málem vystoupila z břečťanu, aby se necítil tak špatně, že se mu ztratila, když vyplivl přebytečné sliny a pomalu začal klusat chodbou dál.

Počkala, až zmizí za ohybem chodby a vymotala se z břečťanu.

Nějaký smysl ji otočil hlavu doleva, ze směru, ze kterého přišla. Měla pocit, že ji někdo vytrvale pozoruje, i když Bena ještě slyšela klusat z druhé strany. Sjela pohledem na stěnu, kde se v břečťanu nad její hlavou ukrýval břitvoun.

Upíral na ni své rudé oko a seděl na příkré stěně jako kovová ještěrka vyhřívajícící se na kameni - matná vzpomínka z minulého života? - aniž by se jakkoli pohnul.

Bella se na něj zamračila a pozorněji si ho prohlédla.

Slyšela o grindech, kteří se ho pokoušeli dotknout, koneckonců jednoho takového frasáka kdysi sama ošetřovala ve Dvoře a snad hodinu mu drobnou jehlou sešívala řezné rány na celé ruce, zatímco tiše vzlykal úlekem a bolestí, takže se k němu ani nesnažila příliš přiblížit.

Už ze vzdálenosti necelých dvou metrů viděla jeho nohy, které se skládaly z do sebe přesně zapadajících ostří nožů a dlouhé válcovité tělo s nápisem ZLOSIN, který byl všude.

Byla si jistá, že ho někde na tom odporném těle mají i rmutové.

"Ty jsi ale potvůrka," zamumlala napřítomně.

Jeho oko, tedy kamera, se na ni zaostřilo jako by zájmem a čočka se stáhla jako u fotoaparátu. "Takhle zblízka jsem tě viděla jsem jednou, viď? To bylo, když–" Zarazila se a oči se jí hrůzou rozšířily.

Když je nahnali s Newtem do pasti.

Dlouho si na to nevzpomněla, protože od té doby bylo všechno zase v obvyklé rutině, ale z pohledu na tu kovovou mrchu se jí podlomila kolena.

Prudce se otočila do chodby, kde zmizel Ben a prudce vyrazila kupředu, když za sebou uslyšela varovné zabzučení a někde daleko před sebou zlověstné klapání.

Když zaslechla hrůzyplný výkřik, přidala do kroku, přestože každá buňka v jejím těle ječela, že by se měla vydat na úplně jinou stranu. Mozek horečnatě přemýšlel a přikazoval ji udělat věc naprosto logickou:

Vydat se od toho výkřiku bolesti a překvapení, ne k němu.

***

"Uklidni se, Newte," zamumlal Alby podrážděně a zamračil se na něj. "Znervózňuješ mě, jak chodíš sem a tam. Mám toho plný zuby, frasáku!" Vyštěkl nakonec, když ho Newt absolutně nebral na vědomí.

Konečně se zastavil na místě, upírajíc pohled na severní bránu Labyrintu. "Už by se měli vrátit," zamumlal poněkolikáté.

"Je to její věc. Rozhodla se, že půjde. Není běžec první den, Newte. Ví stejně dobře jako každej, co se stane, když v Labyrintu zůstane přes noc. Zná riziko jako každej jinej frasnej běžec."