➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 12 | Ukradené drobky

"Co tady děláte?" podivil se Nick; pro jistotu se zadíval na digitální hodinky, ale do zavření bran opravdu zbývalo ještě několik hodin.

Když za ním přišel jeden z Placerů, že ze severní brány se vynořil zcela unavený Newt a Bella, ihned pomyslel na tu nejhorší možnost – že jednoho z nich rmuti pobodali – a vyčítal si, že tam Bellu vůbec pouštěl, ale vypadali vyčerpaní a splavení, ale v pořádku.

"Co– tady děláme?" zopakoval Newt a zvedl k němu bílou tvář. "Frase, máš bejt rád, že tu vůbec jsme, zatraceně!" Vykřikl rozzuřeně a zhluboka se nadechl.

Bella se postavila na nohy a vděčně vypila polovinu sklenice vody.

"Byla to past," řekla klidně, ale v jejích zelených očích doutnal vztek a bezmoc. "Břitvouni sebrali všechny břečťanový drobečky a labyrint se proměnil."

"Proměnil?"

Newt se na ni pátravě zadíval, ale nakonec se odvrátil a zahleděl se na Nicka. "Jo, frasně. Neposloucháš?!

Ten zatracenej labyrint byl úplně jinej.

Přísahám bohu, uprostřed dne se naše sekce úplně proměnila. Vlítli jsme do toho jako grindi. Měli sme štěstí," při těch slovech se znovu zadíval na bledou Bellu a Nicka zachvátilo podezření, že před ním něco důležitého tají, "a dostali sme se ven."

Nick se zamračil a zadíval se do hlubin labyrintu, ale Newt zavrtěl hlavou a tiše řekl: "Nevíš to nejhorší, frase... šel po nás rmuťák."

"Nejen po nás," zašeptala Bella a přitáhla si kolena k hrudi.

***

Když to řekli Minhovi, vypadal že vylítne z kůže a nikdo se mu nedivil, protože jako kápo běžců přece jen měl nějakou zodpovědnost, i když to do něj nikdo neřekl. Newt a Nick ho museli násilím držet v pokoji, aby se nevrhl do labyrintu a nevydal se hledat ostatní běžce.

Ovšem mnozí z nich měli štěstí a hodinu po Belle a Newtovi se objevil úplně zpocený Ben a brzy po něm několik dalších běžců se stejnou historkou – zaslechli před sebou rmuta a chtěli se vydat po svých stopách zpátky, ale jejich značky byly pryč a oni jen tak tak unikli po paměti.

Z devíti, kteří toho rána šli do labyrintu, se jich vrátilo šest.

DEN 546

"Guty. Jsem na řadě."

Bella se ušklíbla a odhrnula si vlasy z tváře.

Nehodlala se nikomu z těch frasáků svěřovat do péče a dovolit jim, aby ji zkrátili vlasy, ale posledních pár týdnů jí nepříjemně přerostly a musela si je stahovat několika gumičkami, aby ji držely ve vysokém ohonu.

Zakousla se do okurkového sendviče, který byl mistrovským dílem.

Pánvička byl terčem mnoha placerských vtípků, ale když došlo na sendviče, všichni vylízali talíře dočista a škemrali o přídavek.

Okurkové dělal zřídka a jen pro speciální strávníky jako Newt, který jich vždycky spořádal celý tác, ale Bella je zbožňovala především uprostřed chladného labyrintu po několikahodinovém běhu.

Tvaroh na jednom plátku, máslo na druhém a mezi nimi silná vrstva opepřených okurek, které skvěle ochladily zřícené tělo.

Ráno se musela ovládat, aby ho celý nesnědla hned a nechala si něco na odpolední přestávku, takže jí toho moc nezbylo. Zhluboka napila citrónové vody a pokynula Minhovi, který se opíral o břečťanovou stěnu.