➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 22 | Ona je poslední

"Počkej," vyhrkla Bella a zamračila se. "Vůbec tě nestíhám."

Chuck se zhluboka nadechl a trochu zakoulel očima, ale bylo na něm vidět, že si pozornost dvou běžců svým způsobem užívá. "Zrovna jsem kydal kozí plopáky," zopakoval potřetí pomalu a Hank rázně přikývl.

"Jasně. A potom se rozezněla siréna."

"Jo. Všichni byli zmatený, ale šel jsem taky. Podívat se ke Kleci a přijela další holka," vyhrkl a než ho stačili zastavit, začal horečnatě povídat dál.

"Nejdřív vypadala jako mrtvá, jak říkal Newt, ale když ji s čónama vytáhli nahoru a Thomas se na ni podíval, jestli ji nezná, najednou se posadila a takovým hrozným hlasem řekla," odmlčel se a protáhl kulatý obličej do podle něj strašidelného výrazu a zamumlal: "Všechno se změní."

Bellu zamrazilo na páteři. "A dál?"

"Potom si zase lehla a začala normálně dýchat, jako by spala, ale v ruce měla zmačkanej papír na kterým bylo napsaný..."

"Ona je poslední. Úplně," dokončila Bella bezmyšlenkovitě a Chuck s Hankem se na ni nechápavě podívali.

"Jo... Jak to víš?"

Bella se zamračila a sklopila oči do svého talíře.

Měla hrozný hlad, ale dnešní Pánvičkův výkon – přírodní řízek s bramborami, ji v ústech zkysl a zmoučněl, jako by žvýkala kus plastové židle. "Slyšela jsem, jak si o tom povídal hlouček čónů," zamumlala nakonec a odkašlala si. "Co bylo potom?"

"No," Chuck zaváhal, "potom ji meďoši vzali do Dvora a všichni se tak nějak vrátili ke svý práci, dokud se Thomas nevyřítil z Krchálku a ječel jako holka, pronásledovanej Benem.

Jo," potvrdil, když se na něj Bella s hrůzou otočila. "Ten frasák se totálně zbláznil a chtěl Thomase zabít, ale Newt ho praštil lopatou." Chuck se napřáhl s imaginární násadou a mávl s ní ve vzduchu: "BANG!", takže si ani nevšiml, že Bella zbledla o několik odstínů.

Chuck brebentil dál, ale vtom se zarazil: "Čau, Newte."

"Ahoj, Chuckie. Můžu si na chvíli půjčit Krásku?" Prohodil Newt slabě.

Bella upírala pohled přímo před sebe do plného talíře, ale slyšela v jeho hlase rezignovanost a únavu. Aniž by čekal na odpověď, nebo jinou reakci, vytáhl Bellu na nohy a táhl ji za sebou pryč.

Nechala se jím vláčet na opačnou stranu Placu, k Mapovému bunkru.

Ostatní běžci už byli dávno na večeři, nebo se sprchovali po celodenním běhání v Labyrintu, takže velké, těžké dveře byly pevně uzavřeny pro všechny. Newt měl jako bývalý běžec právo vstoupit dovnitř, i když toho od svého střetnutí se rmutem nevyužíval.

Pootevřel dveře na škvíru, kudy se mohli oba protáhnout dovnitř a potom je za sebou zase zavřel.

Bella se zhluboka nadechla zatuchlého vzduchu plného pachu starého papíru, prachu a slabého pižma potu, které se vznášelo na krátkých schodech a velké místnosti zpola ukryté v podzemí.

Cvakla vypínačem a osvětlila velký stůl s pečlivě vyrovnanými osmi židlemi, tužkami a papíry. Bylo to to jediné v bunkru, co bylo uspořádané; podlaha se ztrácela pod vrstvou papírů a velká skříň byla pootevřená, jak vyvrhovala páry běžeckých bot a batohů.

Objala si rukama holá ramena a sklonila hlavu.

"Bello," zašeptal Newt a jemně se jí dotkl na rameni. "Je mi to líto, vážně, ale Ben se ho pokusil zabít. Udělal by to." Roztřeseně se nadechla a zavrtěla hlavou, zatímco se tvrdohlavě vyhýbala jeho pohledu. "Krásko," zaškemral a otočil ji k sobě. "Podívej se na mě."

Vzhlédla a sotva se střetla s jeho očima, rozvzlykala se.

Přitáhl si ji do náruče a pevně si ji k sobě přitiskl. "Je mi to líto," zašeptal a dvěma prsty ji zvedl bradu nahoru.

Zatajila dech a stoupla si na špičky, aby mohla přitisknout své rty na ty jeho, ale když je od sebe dělilo jen několik milimetrů a navzájem dýchali svůj dech, na dveře Mapového bunkru kdosi hlasitě zabouchal a oni se od sebe odtrhli.

Bella si otřela čerstvé slzy z tváře a odkašlala si, aby si pročistila hrdlo.

"Hele, nerad vás ruším z nepochybně závažný debaty," začal Minho; jeho hlas byl zpoza dveří podivně zkreslený a chraplavý, "ale Alby s tebou chce mluvit, Newte. Takže se koukej oblíknout a dotáhnout ten svůj zadek do Dvora."

"Jen běž," zamumlala Bella a otočila se ke své truhle s vyznačenou číslicí 2. "Ještě tu chvíli zůstanu a budu se přehrabovat v mapách, abych se mohla utápět v beznadějnosti celýho tohohle frasáckýho místa...

Budu guty, čóne. Slibuju," dodala slabě.

DEN 744

"Nenech se zdeptat."

Thomas prudce zvedl hlavu a zadíval se na Bellu, která se ležérně opírala se založenýma rukama o jeden ze sloupků u ohrady se zvířaty. "Eh, ahoj?"

"Winston pro bažanty rád pořádá zabijačku," pronesla a pousmála se. "Ale kdo ví? Třeba jsi v minulým životě rád zabíjel bezbranný zvířátka. Vsadím se, že bys tady nebyl jedinej."

Přehodila nohu přes vysoký plot, který právě opravoval aniž by ji to dělalo nějaký problém a zabořila se botama do měkkého podloží.

"Proč nejsi v Labyrintu? Jsi běžec, ne?"

Bella se na něj zazubila a zvedla z truhly na nářadí otlučené kladívko. "Myslíš, že nemám na práci lepší věci než jen běhat pořád dokola?"

Nechápavě se na ni zamračil. "To je ale tvoje práce, ne?"

"Minho má pravdu: se zelenáči je fakt sranda."

Viditelně se rozzlobil. "Copak tys byla jiná, když si sem přijela?"

"Ne, frase. Já byla úplně stejná jako ty," odvětila jednoduše a pískla na černého labradora Hafa, který právě nedaleko chňapal v mezeře mezi trámky po přežvykujících ovcích. Vztyčil uši a s prudkým vrtěním ocasem se k ní přihnal a začal ji oslintávat stehno.

***

"Mám z Winstona vážně divnej pocit," svěřil se jí o několik hodin později, když společně mířili k jídelně na oběd.

Bella se ušklíbla a chápavě přikývla. "Čón se nemůže ubránit představě, jak potají okusuje syrovou prasečí nohu, co? Nic si z toho nedělej, je opravdu divnej, ale tak nějak jsem se smířila s tím, že tady si každej vypěstuje nějakou tu podivnost, když tu je moc dlouho."

Najednou se zarazila a zadívala se na Východní bránu, odkud se vynořila tmavá silueta chlapce. Po dvou váhavých krocích se zhroutil na zem, ale to už byla Bella ve třetině cesty k němu.

"MINHO, ty frasáku!"